Vědomí a duch

V moderní psychologických vědách a řadě dalších oborů snad neexistuje termín, který by byl silnějším odrazovým můstkem k vnitřnímu světu člověka.

A přece jde o termín abstraktní, a sám o sobě velmi neurčitý. Zatímco dříve se situovalo „vědomí“ do člověka, dnes se při prolínání s některými spirituálně orientovanými přístupy hovoří o tom, že „vše je vědomí“ – a nabourávají se tak další funkce jako je smyslové vnímání jedince, jeho paměť, vitalita atd., neboť ani on sám údajně neexistuje, je „jen Vědomí“.

V běžném náhledu psychologickém je vědomí běžným, normálním stavem bdělosti. Je jakousi funkcí pozornosti a uvědomování si, která umožňuje rychle přejít k myšlení, prožívání, konání. Jde tedy o stav bdělosti a pozornosti, neboli vigilitu – ve které jde o schopnost rychle reagovat na podněty vnitřní i vnější.

Ve filozofie se hovoří občas poněkud abstraktně o duševnu, duši, psychice či mysli. Mě zde ale zajímá, co je vědomí zač, kde se vzalo a jak se dá jeho činnost ukázat.

Pojem vědomí neznaly v našem smyslu ani starověké, ani středověké národy a kultury. Souvisí až s novověkem a nacházíme jej např. u francouzského filosofa René Descarta v poloze – „Myslím, tedy jsem“. Pokud uděláme obří skok k moderní analytické psychologii, pak ta rozlišuje vědomí na:

1. vědomí vztažené k vlastní osobě (subjektu), tedy v podobě: „Být si vědom sebe sama“.

2. věděním o obsazích vědomí, tedy vědomí předmětné.

V rámci teorie a praxe „vědomí“ se rozlišují stupně jeho jasnosti a šíře jeho zaměření. Můžeme hovořit o stavu zúženého vědomí (následkem šoku a traumatizace), stavu rozšířeného vědomí, máme zde tedy také možnou řadu kvalitativních poruch vědomí a také kvantitativních poruch vědomí (např. bdělosti).

Základní obrys získává pojem vědomí kontrastním vztahem k tzv. nevědomí v rámci Freudovy psychoanalýzy. Později u jeho žáka a zakladatele analytické psychologie C. G. Junga pak: „Vědomí je funkcí nebo činností, která se stará o vztah psychických obshů k já“. Jde tedy o jáské vědomí.

Od něj je již jen krůček k tomu, aby ve spojení s náhledy v oblasti ezoteriky a spirituality, kde se hovoří o překání dualistických modelů (např. ve filozofii a praxi advaity) přešlo k tomu, že „vše je vědomí„, tedy aby se naopak vše-vědomí samo abstraktně zbožštilo, a vše konkrétně vztahové relativizovalo nebo smazávalo.

Ve starověkých kulturách se naopak vycházelo z náhledu na celistvost vesmíru, celistvost světa, celistvost člověka a na jejich vzájemné vztahy. Spojujícími prvkem byly buď živly (u starověkých řeckých filosofů), tedy my bychom mohli říci „stavební kameny vše-přírody“, anebo zaměření na člověka, jeho duši a ducha, které jej do přesahování za jeho tělesné ohraničení dovádějí.

Model tělo (soma) kontra duše (psýché) je povýtce řecký, i když jeho obrysy se dají sledovat až do starověkého Egypta. Model tělesné (které v sobě zahrnuje i psychické!), oživené duchem je naopak biblicko hebrejským přístupem.

Jaké vztahy může tedy mít vědomí k úrovni ducha (či duše)? 

Pokud to poněkud zjednodušíme, dělí se tu náhled na materialistický a duchovědný (ideový). Velmi záleží na tom, jakou roli přisuzujeme lidskému mozku na jedné straně, a uvědomovacím schopnostem ducha (duše) na straně druhé. Pokud vyloučíme vše „duchovní“, pak je tu jako hlavní hybatel „vědomí“ viděn mozek ve spojení s dalšími orgány. U řady jevů v oblasti psychiky nám ale horizont zcela zmizí (např. u schizofrenie a projevů vícečetné vnitřní osobnosti).

Pokud přijmeme, že existuje také duchovní vědomí, že je tu úroveň ducha, ze které a ve které se člověk uvědomuje, získáme naopak most k duchovnímu světu a obzoru uvnitř i do šíře, včetně poznávání nehmotných bytostí a principů.

V rámci Hlubinné abreaktivní psychologie se obě pojetí prolínají. Máme zde k dispozici velmi exaktní schéma lidské psychiky (viz Andrej Dragomirecký, Psychoterapie I., obr. 2, str 18), kde je vědomí C vztahováno k dalším funkcím jedincovy psychiky, jako jsou procesor P, filtr F a vitalita V, ale především k trvalé paměti M. Ovšem paměť, jak se na mnoha příkladech ukazuje, značně přesahuje pouhou paměť mozku, protože řada našich obtíží a traumat leží ve vzdálené minulosti, v minulých inkarancích, a při terapii se nám stává přístupnou. Kdo ji zpřístupňuje? Lidský duch. Je tedy i trvalá paměť z jedné strany zprostředkována mozkem, z druhé strany je tu její obrovská „databáze“ událostí za horizontem jediného života, tedy paměť přístupná lidskému duchu.

Pokud bychom chtěli krátce shrnout, pak jedinec v našem pohledu je tvorem materiálním, ale také duchem obdařeným. Vědomí není nějaká „věc o sobě“, ale především se vztahuje k člověku, k jeho já, jeho existenci – a to ať už fyzicky inkarnované, tak i od tělesna odpoutané. Uvědomování se v tělesnu upozorňuje na fyzické tělo, uvědomování se v duchovním smyslu upozorňuje na samotnou úroveň duše a ducha, které telesnost přesahují.

(pokračování příště)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Zaujaly Vás mé webové stránky? Sdílejte je s ostatními. :)