Je prazvláštní, jak jsou tyto kvality a “žákovské” ctnosti dnes často potlačeny. Můžeme slýchat: nemám a nepotřebuji žádné učitele, vše se učím sám!; všichni ti guru jsou k ničemu, jen samá faleš!; učitele, kteří učí duchovnu bych hnal! – a tak podobně.

V samotném postoji nejde ani tak o vhodnou kritiku někoho dobře nebo zle učícího, ale spíše o určité osobní zklamání, a o celou sérii osobních nectností. Nemluvě o tom, že i ten “nejhorší učitel” je tu jako charakter pro ty, kteří se mají něco naučit.

Na místě prvním je tu (žákovská) pýcha se sobectvím: stavíme sebe nad “učitelství”, povyšujeme se. Může být učitel a škola různá, ale je na nás, co si z ní odneseme.

Další bezectný krok bývá osobní žárlivost na někoho, kdo druhé něčemu učí.

Ještě další může být naše pohrdání, nebo dokonce řevnivost až k nenávisti.

To doprovází jasný a vnitřně viditelný krok k pomlouvání učitele nebo toho, kdo učí druhé.

K tomu je zde připoutaná lačnost po někom nade vše dokonalém – ovšem pro nás nikdo takový jaksi není dost. Poslední věc může být skrytý hněv…

Když si projdeme všechny tyto “žákovské” nectnosti, můžeme se divit, že žák nejen stagnuje, ale spíše se propadá – i kdyby jeho “řeči” byli sebeduchovnější a měl mezi podobnými charaktery popularitu?

Obraťmě tedy list. Cítím tyhle věci zcela jinak. Sleduji vnitřně před očima celý sled mých učitelů ve světských věcech i v těch směřujících k poznání spíše duchovnějšímu. Vnímám učitele jazyků, učitele v křesťanské obci, židovského kantora, přítele s předanými naukám kašmírského šivaismu, buddhistické mistry, učitele regresní terapeutického – a vedle nich i ty, kdo mne učili aniž to věděli a aniž se za učitele považovali.

Bylo a je mi ctí, býti v jisté době žákem některého z učitelů, a mít to štěstí, že mi jeho nauky či jen “nakopnutí” prospěly. Netvrdím, že jsem smysl vždy pochopil, ale vděk za svěřené a předané považuji za správný.

Pokud měl kdo štěstí se dostat i v duchovních sférách do oblastí zvaných “nebeské”, dévačhenské (řečeno mluvou východních nauk), mohl si všimnout neuvěřitelné snášenlivosti všech, kdo se svými ctnostmi, moudrostí a láskou dostali do těchto nádherných úrovní, ve sjednoceném stavu. Hluboká pokora a pokorná úcta je (tak to cítím) nutným krokem mimo nějaké velikáštví, nafoukanost a neustálé kritizování údajně “špatných” učitelů.

Postoj neustálé bezectné kritiky a špinění ulpívá nutně na tom, kdo jej realizuje. Pýcha a nadutost neměla nikdy jiný důsledek než pád a úpadek, nebo maximálně hru na magika a nafoukaného čaroděje, co prý do všeho vidí. Ve skutečnosti se kolem něj a do něj již přesouvá celé jím vysílané “pole černoty” a odtrženosti od Sjednocujícího.

Raději ale zpět ke vděku a úctě. Jsou to kvality, které sahají od hlubokého lidství všemi směry ke kvalitám ducha. Kdo ctil mistry s pokorou, nikdy nic neztratil. Naopak. Ctí totiž vnitřní pracovitost a dobrou tendenci těch, kteří se snažili pomoci a posunout člověka, který je vyhledal nebo jim byl svěřen. Možná to někteří nečinili úplně dobře – ale vše, úplně vše, je ve vnitřním postoji vděku žáka za to, čeho se mu dostalo a co to v něm probudilo.