Dá se říci, že oba termíny se objevují jak v duchovní vědě, tak i v dějinách duchovních nauk. Obě skupiny se dají pokládát za poskytovatele duchovní inspirace. Zatímco první z nich, therapeuté, mají své období působení pozemsky ukotveno pár století před a po Kristu, bódhisattvové takto ukotveni nejsou.
Přesto může být pro někoho inspirujícím hledat zakotvení těchto „pomocníků ducha“. Je dnes časrto opakovaným faktem, že mezi therapeuty a essény (příbuzné skupiny) pobýval delší čas jak Ježíš, tak i Jan Křtitel. Dalo by se říci, že šlo o skupiny s jistou ortodoxností a důsledností „směřování a praktikování“ duchovních zákonů a biblického dědictví.
Ovšem jak u essénských, tak u therapeutů převládlo cítění a vnitřní rozhled v tom smyslu, že je třeba se vzdálit velkých měst s jejich hlučností, prohnilými manýry a politickými dopady. Je třeba se trvale „očišťovat“ a stáhnout se do menších osad, kde v prostém přijímání Ducha Božího, bez majetku a výsad, lze žít „duchem“ a prostou prací pro společenství. Je to v podstatě logickým důsledkem rozhledu člověka, jenž začal chápad rozpornost duchovních principů oproti žité realitě jeho světa.
Ovšem je tu i omezující rovina ve smyslu společenském. Pokud se takto vytvoří volná komunita praktikujících „světců“, je od světa, jaký je, víceméně oddělena úmyslně. Nemusí být přímo sektou, ale naplňuje význam „oddělování se“. Možná to bylo jedním z důvodů, proč se Ježíš vydal naopak k těm nejubožejším, nejvíce pronásledovaným, dokonce „provinilým“ – v městech a krajině. Podobně jako se doširoka otevřelo duchovní srdce Jana Křtitele, který zprostředkoval duchovní zasvěcení, křest, mystický vstup do Království Nebeského, který trvale měnil náhled zasvěceného na jeho pozemské putování.
Pokud jde o Bódhisattvy, tento termín má kořeny v oblasti asijské (Indie, Kašmír, Tibet, Čína, Japonsko ad.). Samozřejmě je předmětem mnoha legend a mýtů, podobně jako v Evropě společenství grálu. Podstatné jsou ale základní rysy. Bódhisattvové bývají zváni ti, kteří na cestě osvícení jej mají nadosah, a přece volí nikoli „trvalé osvobození nirvány“ a stav buddhy, jenž se již do našeho světa nevrací, ale jsouce silně pohnuti sou-cítěním, hlubokou láskou k člověku i zvířatům (a dalších trpících bytostí v různých světech-vizích), a sledujíce obrovskou vlnu jejich utrpení v životě, vydávají se úmyslně pomáhat jim.
Jejich motiv je v jejich pozemské „angažovanosti“ do jisté míry protilehlý k therapeutům a essénským, zdá se. Nejdou s bláhovostí „napravovat křivdy světa“, ale jsou k dispozici jako „andělé na zemi“.
Jejich výsadou je obrovská vydobytá ctnost a praxe v hodnotě utrpení. Oni kráčejí s plným vědomím „všeho“, vědí o nekonečném usmíření a pokoji v nebeských světech, jsou schopni přivádět inspirací ducha bytosti do končin horního Dévačhenu.
Existuje řada lidí, meditujících a vyznavačů duchovních tradic, kteří dělají v sobě řez napříč Východem a Západem. Často glorifikují jedno, aby zesměšňovali nebo zpochybňovali druhé. Omlouvám se, ale tohle jednání podle mne nespěje do Nebes ani k Dévačhenu. Je potřeba mít konkrétní duchovní zkušenosti z oněch oblastí (nejsou pro mnohé lidi nedostupné), abychom pochopili, že inspirující mistři, průvodci a bódhisattvové mohou zasedat a působit v nebeských sjednocených světech pospolu. Že jen lidská mysl se snaží „separovat“ to, co jí neštymuje.
Žádný div, že zakladatel duchovní vědy, anthroposofie, Rudolf Steiner označil Krista za duchovní bytost, která zaštíťuje bódhisattvy, tedy ty, kteří ve své neskonalé dobrotě nebeské vchází v pozemské (a jiné) světy proto, aby inspirovali možnosti „dostat se z osidel a kruhů utrpení“. Jejich svaté nadšení je podloženo svrchovanou moudrostí a láskou k bytostem, a doprovázeno nabytými ctnostmi a čirým charakterem.
http://duchovniterapie.cz/clanky/therapeuti-a-bodhisattvove/
