Možná trošku odvážné téma, které se dá spíše přiblížit a naznačit, než definovat. Je to dáno tím, že podobně jako o “absolutním”, “prvotním” a vlastně o veškerých transcendentáliích nelze vypovídat běžným způsobem, ale jen se jim – jako pra-idejím – přibližovat vnitřní cestou zření a účasti na nich. Transcendentálie přesahují veškeré kategorie a není tedy možné je podřazovat pod běžné charakteristiky. Jsou jimi například nejvyšší Dobro, Pravda, Moudrost, Vědění a další.
Stav sjednocenosti býval odpradávna žákům nejvyšších duchovních nauk přibližován a byl vždy naznačován způsob, jak v něj vstoupit, resp. jak jej obnovit a uvolnit ze zapomínání na něj. My bychom mu mohli říkat i zkráceně “usebrání celistvosti ducha”. Hovoří se o něm v nejvyšších školách tibetského buddhismu, je přítomen v některých hinduistických systémech, zcela jistě se v něj obraceli esséni (viz Rukopisy od Mrtvého moře) a první křesťané, pouštní otcové. Je cílovým stavem každého, skutečně v sjednocenosti se nadcházejícího mystika.
Zkusme tedy naznačit.
Stav sjednocenosti je úplný a završený, nepotřebuje nic přidávat z vnějšku. Je kompletací všech složek člověka, která jakoby šla odshora, nebo lépe řečeno ze středu lidského bytí – v pořadí duch, duše, psychika, tělo. Pokud určité duchovní nauky nepoužívají pojmů duch či duše, hovoří prostě o “prvotním stavu” hluboké přirozenosti stavu Poznání.
Do stavu sjednocenosti se sice dá vstoupit určitými “duchovními cvičeními”, ale je kombinací určité zvládnuté meditační práce, která přechází do stavu kontemplace (česky: usebrání). Stav sjednocenosti v kontemplaci je sám v sobě završený, sjednocený “v” absolutním, nebo chceme-li “s” absolutním. Není dán jen snahou adepta dané duchovní cesty, ale i určitou pročištěností a milostí mu “darovanou”.
Označení “sjednocenost” by mohlo zavádět do mylného pocitu, že je tento stav celistvosti z něčeho složen, skládán. Není tomu tak. Vše je v něm samém, nic se zde neděje skládáním z částí. Podobá se tedy vše vyzařujícímu a přijímajícímu “ohnisku” se Zdrojem v sobě samém. Není to tedy tak, že bychom třeba vzali mužské a ženské, nebo jinové a jangové, a “udělali z toho kompletní celek”. Spíše naopak: v Jednotě se podílí vše, ale ona ze svých kvalit nic neztrácí, není ničím podmíněna. Je to stejnou měrou vyzařování i vstřebávání, vydávání a přijímání – ač ničeho neubývá, spíše naopak.
Stav sjednocenosti je tedy primární, počáteční, principiální. Zakládá, buduje, stvořuje a hostí.
Pokud bychom vzali stav člověka pozemského, který zde žije v různých podmíněnostech a okolnostech duality, tak ani meditační stav, kterým by se posunul do úrovně astrálních světů neznačí, že by tam a takto mohl stavu sjednocenosti dosáhnout. Podobá se to situaci některých řeckých nebo tibetských božstev, které ač dosáhli mnohého a jejich délka hodování je pro nás obrovská, přece se ještě z kruhu rozpadu a úpadku nevymanili.
Někdo by mohl tento stav označit i biblickými a křesťanskými termíny, jakožto plné propojení s Duchem svatým (a tedy s Bohem a Kristem). Na tomto stavu se tak podílí čistý záměr a pročištění od “kazů a vad charakteru”, obrácení s k Jedinému a určitá darovaná Milost do tohoto stavu vstoupit.
Od pradávných časů magikové všech kultur naráželi – při své snaze o “stav sjednocenosti”, o kterém věděli, že je mimořádně vševládnoucím, završujícím poznáním – na obtíž v tom, že se této kvality nelze nijak domoci. Nemůžeme si jej ani koupit, ani vyčarovat, ani jakýmkoliv magickými praktikami se jej dotknout. Proto zpravidla většina magiků toho stavu chtivých, nedošla dále, než do vyššího astrálního světa, který je stále ještě dualitní, nikoli duchovně celistvě vysvobozený. V jednom z apokryfních evangelií se píše, že gnostický čaroděj Šimon Mág se pokusil od svatého Petra “koupit” svrchované schopnosti uzdravovat, od Boha a Krista darované, které u něj vnímal, zle však dopadl.
Ona obtíž se dá přiblížit velmi trefně na často opakovaném postoji, který zaujímal Pavel z Tarsu (původně Saul, pronásledovatel křesťanů). Je skryta v jeho větě: “Pane, Kriste, nikoli má vůle, ale tvá vůle se staň!“
Tento výrok je pro lidi s magickým smýšlením často nesrozumitelný. Mág většinou operuje jako s nejvyšší schopností se svou vůlí “něčeho dosahovat”. Tak i nejvyšší stavy a schopnosti jsou pro něj jakýmsi lákadlem k dosažení. Proč se mu ale nedaří, aby si jej trvale opatřil a udržel? Je to jednoduché – chce se probourat tam, kam se probourat nelze. Musela by mu být podána ruka Milosti Ducha svatého z druhé strany. A ta kupodivu není ani věcí jeho zásluh, jeho představ o něčem, nebo cíleného odkládání zlé karmy. Dokud se člověk sebeméně povyšuje – což znamená, že se domnívá, že vše záleží od něj, ne od Jednoty, nedá se přes tuto pýchu ničeho opravdu podstatného dosáhnout.
Stav sjednocenosti není jen nějakou nepraktickou duchovně meditační záležitostí. Pokud je přítomen, náplní vše potřebným. Je totiž bezprostřední účastí na vyzařování Principů, prvotností. V něm je určen počátek, průběh i cíl tak bezprostředně, jako je pro malé dítě ve dvou letech “vše pohromadě”, nevydělené, nadosah.
V každé epoše se najde několik lidí, kteří jsou schopni chopit se průvodcovské role a umožnit těm, kdo jsou k tomu vnitřně připraveni, provést je do tohoto stavu sjednocenosti, tedy za dualitu a astrální podmíněnosti. Pokud ovšem sami byli pozváni trvalejší do “stavu sjednocenosti”. Svým způsobem se pak tito průvodci sami vyšlo vnitřní prosbu, aby bylo dáno i druhým se na této “Boží hostině” účastnit.
Ovšem záruka zde žádná není, neb tu opravdu musí zapůsobit Milost, které se nelze domáhat, člověka k velké hostině ducha pozvat. Pokud ale člověk tento stav byť jen jednou okusí, vícekrát na něj ani v pozemském – ani v jiném – bytí nezapomene a bude hledat cestu, jak v něm přebývat co nejvíce. V takovém přebývání je totiž rozprostírán i určitý dar do širokého živoucího prostoru.
