Tento článek má oporu v jednom nepříliš probádaném sklonu lidské touhy. Není dokonce ani výhradně individuální, snadno se stává skupinovou, kolektivní náladou.
Týká se návratnosti (regresivních sklonů), pokusu o regresivní ukotvení minulého (jeho oživováním) v současném, jakožto záštitě před nejistou, někdy i nepříjmutou přítomností a neochotně tvořenou či přicházející budoucností.
Týká se velké části jak náboženských, tak i spirituální komunit. Zejména pak těch, které se stavějí odmítavě k jakémukoliv aktuálnímu ději ve své tradici, které ulpívají na minulém “zlatém věku”, a to z jakýchkoliv myslitelných důvodů.
V daném regresivním navracení je pak v onom minulém hledána a projektována “svatost” či “pravost”, zatímco v současně-budoucí době úpadek. Tento směr sledují v podstatě všechna náboženství, která mají dualistickou povahu, neaktualizují ve svých následovnících (jimi) stav jednoty s Jediným, s Principem propojenosti, neodtrhávání se.
Můžeme zde jmenovat zejména Islám s jeho hluboce rozdělujícím příkopem mezi jeho věřícími (tedy vyznavači) a nevěřícími (zavrženíhodnými). Aníž bych se chtěl dotýkat širokého obsahu různých věr a vyznání, je právě zde čitelné, že svět, který je takto dualisticky v lidech trvale rozdělen, těžko může být aktuálně přetvářen v nových epochách směrem k sjednocení.
Právě “lpění” na minulých slovech svatých, proroků, guru – bez pochopení aktualizace našeho vztahování k jimi zmíněným Principům (nebo jen “způsobům” chování dle písma, nauk) utváří náledu dogamtického, až fanatického pronásledování, odmítání a napadání “jinověrců”.
Paradoxně se totéž v jiném zabarvení děje i v nepoměrně “liberálnějších” systémech řady spirituálních komunit a duchovních cest. Setkáváme se v nich jen s o něco mírumilovnější interpretací, Namísto “vyvolených” se objevují “ti správní praktikující” v jisté odnoži či sektě, která samozřejmě o svém oddělujícím rysu taktně mlčí. V podstatě zde expanzivní a agresivní prvek náboženských “vyvolenců” nahrazuje prvkem “oddělených” žáků a studentů, plně zaujatých pojetím svého mistra a svého v minulosti shledvaného kotvení inkarnačního či naukového.
Nepíši o těchto rysech z důvodu, že bych se nesnažil mít pro tuto “regresivní” (návratnou) tendenci pochopení. Naopak. Nejistá současnost, která v mnohém ztratila v řadě společenství jakékoliv ukotvení, hledá v již minulých “zlatých obdobích”. Pozoruhodné je, že málokdy takto hledáme tradice, které by šlo aktualizovat, dneškem obohatit, ba pro budoucí nově pootevřít. Důvodem je podle hluboké nevíra, nepřistoupení k úrovni vlastního lidského ducha skrze něj poznávání plně aktuální.
Spirituální nostalgie například navrací témata starých, dnes už neexistujících národů a odděleně určených skupin (Keltové, Etruskové, striktně odlišení Slované, staří faraonští Egtypťané, starověcí mysterijní Řekové, Atlanťané, Lemuřané, Hyperborejci ad.). Lidé, kteří se dnes věnují neo-druidiství, neo-šamanství, novo-pohanství, novo-slovanství, novo-atlanťanství, neo-egypťanskému magickému kultu… si většinou ani nestačí povšimnout, že ony původní kultury a oddělená společenství měla samotný základ právě v kmeni, uspořádaném společesntví dané epochy. Ony spirituální komunity dneška hledají na jakémsi “stroji času” možnosti, jak regresivní vzpomínkovou cestou vzkřísit prošlé. A pokud to v pozemské realitě společnosti není možné, křísí své idoly někde na astrálních pláních, invokují je a volají zpět do boje nebo do služby.
Spirituální nostalgie je samozřejmě velmi často engramické povahy, tedy je spojena s určitými konkrétními vlastními nezpracovanými událostmi povahy šoku, utrpení, bolesti – ke kterým se vyznavači a křísitelé starých časů snaží dostat. Tak se vlastně v nich samých dosti často staví podivné hráze nesnášenlivosti a protilehlosti, díky modelu, který si vytvořili již dříve. Tak se novopohané či vyznavači novo-slovanství někdy staví třeba proti jakémukoliv křesťanství, které jim připomíná staré chování římské katolické expanze do starých pohanských kultur. Podobně se to má i s některými vyznavači gnosticismu. Naopak zase zastánci staro-egyptských kultur se hodlají navracet ke staro-egyptským zasvěcením, kultům Isis či boha Ra, Thovta ad. Volají je zpět do aktivity ve zcela proměněném světě, což vyznavači a novo-zasvěcenci (kým?) nijak nepozorují.
Velmi patrným je to navíc ve vztahu k epochám Hyperboreji, Lemurie, Atlantidy – kde jejich novo-vzívači hledají v jakémsi romantismu a střípcích pověstí něco, co by jim pomohlo dnes postavit staré zbořené chrámy, aktivovat staré krystaly magické moci, žít svá zasvěcená kněžská sebeodění ve vzácná roucha prokazované jim úcty a držené moci.
Spirituální nostalgie přijde zejména lidem realistickým a v přítomnosti pozorným jako jakési setrvalé snění, setrvalý trans v minulém. Lidé, tvářící se jako by vedle nich dlel sám Buddha, Ježíš Kristus, Ahura Mazda, Thovt neukazují předně do “duchovních nebes”, kde lze tyto velikány ducha skutečně zřít, ale naopak se pokoušejí křísit již uplynulé příběhy z dob, které již zkončili. Oproti spirituální nostalgii lze oprávněné postavit určité realistické vnímání minulosti a dějů ukončených, “duchovní realismus” současnosti a hledání inspirujících živých cest rozvoje v směr budoucí, který je samozřejmě vstupem v přítomné, ovšem jinak, než lpěním, kde mluvíme sněnm minulého.
