Proč nejsem ezoterik

Dnes bývá poměrně oblíbené, že se část lidí se zájmem o “svobodnou  spiritualitu” vymezuje vůči různým náboženstvím, ale i vůči “neprobuzenosti” svého okolí, vůči špinavosti politiky, patologičnosti médií.

Například někdo může v podobném stylu říkat: “Proč jsem/nejsem buddhista”, nebo “Proč jsem/nejsem křesťan”. Je uvolněné a zábavné být neortodoxní, stát proti těm “hrozným náboženstvím”, a hrdě se hlásit k uvolněnosti pojetí neošamanismu, neodruidství, neoatlanťanství, neoslovanství a neo-neo kultům bohyň a božstev v sobě. Málokdy se ale setkáme s tím, že dotyčný má o “původní epoše” relevantní, kriticky duchem ověřené informace, a že přesně ví, co v prostoru (po desítkách tisíc let!) “křísí” a proč. Je to totiž kultura zacyklení v tom, co již minulo, kultura směřující do zabržděnosti u domnělého kouzla minulého, v dnešní cítivosti starých časů.

“Och, okamžiku, jsi tak krásný, prodli jen…”, řečeno faustovsky.

Pro mne má v tomto smysl pojmenovat, proč nejsem a necítím se být v dnešní době ezoterikem. A to v tom ohledu, kdyby se někdo pokoušel moji terapeutickou a lektorskou práci do dnešní “ezoteriky” zahrnout.

Předně: vůči jaké “ezoterice” se vymezuji a proč?

Dnešní ezoterika je jistě poměrně rozsáhlý terén. Je to nejen cosi pospojovaného new age stylem minulosti v USA i jinde. Znovuoživání starých kultů, channelování různých poselství a rad. Od vědomého ženství, mužství nebo genderu (dříve bylo snad zcela nevědomé?), až po náhled na duchovno jako laskavý sluníčkářský a rádoby filantropický byznys s lidskými pocity. A k sobě vedenými zaslouženými karmickými (nebeskými?) dukátky dobrodějů (do budoucí torny cestovatele inkarnacemi). Největší “špek” je, když lidé, kteří propagují psychedelické ulehčení čehokoliv a rychlý vzestup použijí výraz “vědomé” ve chvíli, kdy právě “vědomé Já” je drogou odhozeno a odstřiženo, zatímco duše zažívá astrální koncerty.

Spousta těchto technik, které bývají leckdy i velmi užitečné, vytváří celé ezo-komunity s posláním svých ikon individuality a s vlastními kouči. K tomu se připojuje chaos knihkupeckých i časopiseckých souborů zvěstovatelských článků, vydaných knih a e-booků s návodem na štěstí.

V neposlední řadě vzkvétají všudypřítomné nutné a zásadní prodejny ezo zboží (duchovního materialismu), které je ne vždy opravdu křtěné přírodou a lidským srdcem, zato však zaručenou pravostí duchovních nápodob našich pra pra předků, magických symbolů “osvobození” nebo ochrany. Anebo rovnou propagací nových (prý autentických) dědiců indiánů a šamanů, kteří se dnes potulují po světě a pořádají besedy a semináře jako zasvětitelé bájné moudrosti (předané během dvou hodin nebo víkendu). Povstávají jako bájní fénixové z popela. Skoro každý je už takřka na pozvání seminárně zasvěcen, vysvěcen a skoro realizován skrze údajnou “vyvolenost”, ohlašovanou duchovní dospělost a milost všudypřítomné “dokonalosti”. Tedy žádná dlouhodbá práce na sobě, instantní “prozření”.

To vše je ale exoterikou pro masy příznivců zvláštního a kouzelného, nikoli skutečnou ezoterikou úzké skupiny skutečných zasvěcenců jakými byli kdysi někteří pythagorejci, orfici, Platon, druidé, ale i prvotní křesťané.

Pro mne je to především věcí porozumění a sledování kořenů. Valná část dnešní ezoteriky je z úrovně ducha sama nezná a jen si nechá “věštit” a nabízet líbivě pod nos přeludy minulosti. Nechce ani znát původ vlastního označení.

EZOTERIK býval v dávné minulosti zasvěcenec (bez toho, že to o sobě říkal) úzkého okruhu kolem mistra-zasvětitele nebo účastníkem mystérií (myst, od toho mystikos), a dostal se k němu jako již inkarnacemi zocelý duch pro další logický krok dovršení při pozemské práci služby pro druhé. Inspirovat (in-spiro) je totiž “bytí v Duchu”, který není šálením a pokušením duše, která šilhá po magickém a pseudomystickém.

Jeho hlavní povinností nebývala rozevlátost a rozdávání rychlých rad na štěstí pro všechny, ale v podstatě očím a uším druhých skrytá práce na sobě, služba a obětování se, a pravidlo nevyzradit do širšího okruhu nic z toho, co by mohlo být použito a zneužito. Ezoterika hodna toho jména byla vždy určena těm, kdo přede vší zábavou a volným povláváním v astralitě blažených zážitků dávali přednost očím skryté práci na sobě a neuhnuli před bolestí a výzvou.

Dnes je převážná většina všech skupin, škol, a hlavně festivalového dění “exoterikou” pro široké masy. Pro nákup, zábavu, někdy pro hravou psychedelickou zkušenost a rychle vybubnovaný trans. Tleskající a extaticky vlající skupinky jsou ponechány a posléze “použity” jako fanoušci a tímto hlasující svědci správnosti, pravdivosti a široce sdíleného staro-nového směru od těch, kdož je pozvali. Podle mého náhledu je to spíše na jedné straně zábava a únik z reality, na straně druhé vydělávání měnou like-nutí a adorace, než nějaký nástin hlubší práce (i když se to tak často prezentuje).

Podobně výrazu TERAPEUT, kterým se dnes honosí skoro všichni od věštců a kartářů počínaje, přes autory automatických maleb mandal až ke koučům osobního rozvoje a štěstí.

Terapeuti byli v dávných časech (vedle Essénských) komunitou v různých oblastech Blízkého Východu, především v Egyptě, v době zhruba 400 př. n. l. až 100 n. l. Jak dokládáno, pobývali mezi nimi po určitou dobu i Jan Křtitel a Ježíš z Nazarethu. Měli velmi striktní (dobrovolně přijatý) systém pravidel a následování duchovních Principů (viz Filon Alexandrijský, Da Vita Contemplativa – O životě rozjímavém/kontemplativním), skutečných zasvěcení v biblickém duchu. Žili mimo veškerou zábavu a chaos měst, nepěstovali magické obřady, ale byli skutečně až mnišsky oddáni službě Bohu, Poznání pravdy a otevírání se Lásce k nejvyšším ctnostem. Dalo by se to říci jednoduše, že žili takřka bez majetku a rozptýlení družně v propojení k Duchu svatému. Na druhé straně z toho plynula jejich až komunitní oddělenost od “venkovního světa”. Takový postoj k životu dnes zaujímá málokterý městský či duchovní “terapeut”.

Sám si přiznávám, že se v rámci své práce účastním různých festivalů zdraví a ezoteriky, kde hovořím o své práci. Bylo by nefér si na to stěžovat. Je skvělé, že se objevují lidé, kteří si přejí inspiraci, nové obzory a změny ve svém vnitřním rozvoji. Je také fajn sdílet, vzájemně komunikovat a potkávat se. Ale ezoterikou to není.

Můj pohled “Proč nejsem ezoterik”, souvisí s mojí opakovanou zkušeností, s tím, že prohlašovat se za něco (ezoterika, zasvěcence, buddhistu, křesťanského mystika, magika, ale ani za tenistu nebo šachistu) samo o sobě nestačí. Pokud se člověk chová jako “duchovní materialista” (termín od tibetského mistra Čhögjama Trungpy), klaní se nově vznikajícím ikonám, přeje si především rychlou a poměrně snadnou (např. psychedelickou) cestu za poznáním skrze trans, pak je oprávněně zván exoterikem či spíše kultistou zlatého telete.

Pokud se obdivuje “světelným bytostem” (astrálna, nikoli Sjednocení!), jejich symbolům, sochám a k transu přiváděným astrálním stavům a úletům, je jeho cestou světlonošství luciferské /viz jedno symbolické v soše na obrázku výše/.

Ano, onen nádherný a majestátní “krásný” pyšný stav a zjev, který “jde vždy jinudy”, odděleně a “svébytně”, může milionkrát hovořit o pokoře, daru nebo vzájemnosti srdcí, ale co když hluboce dětsky nic z toho ve skutečnosti nezištně a hřejivě ne(o)žije?

Je to pak onen slibovaný ” nádherný a honosný kočár světla” s hořícími koly, který ale nemíří ke Kristu, ale úplně jinam. K sebezbožtění, k odmítání skutečné víry a srdcem procházejícího, dětsky čirého, ale dospěle odpovědně konajícího kráčení po přímé stezce středu.

Luciferský rys dnešní ezo-exoteriky především popularizuje rychlé přemety k pýše a hraní si na znalce světa, čarů a magie. I tento směr má svůj smysl, oproti pouhé “ahrimanské” poživačnosti a tíži bez rozletu.

Nemá ale dva hlavní komponenty, totiž rovnováhu a prostou přímost ducha dítete i starce. Pokud se Ahriman (Satan) koncentruje u člověka hlavně na poli tělesných požitků, pak mu Lucifer dopřává hlavně oné lehkosti psychické, šálivé okouzlující prožitky a astrální odskakování duše do jiných rovin. Nikde zde ale ještě není přímá stezka ducha, středu a ukotvení jak v zemském, tak u Boha v absolutním Nebeském.

Pokud se prozatím posouváme od ahrimanského k luciferskému, rosteme před očima druhých do polohy často domýšlivých “už už ode všech závazků osvobozených individualit” a polobožských krásných tančících si rebelů a rebelek, kteří se ale životu v jeho plnosti a dětsky čiré radosti i potřebné školy bolesti a odpovědnosti vzdalují.

V ústech světelné astrality luciferské nejsou již podstatní ani Bůh, ani Duch svatý, ani Kristus, ani Buddha. Namísto skutečné přímé poznávací mohutnosti lidského ducha je tu “namistrovanost”. Duší lačnících po neobyčejném se zde zmocňují entity a “světelné bytosti”, kde je podstatnější Ashtar Sheran, domnělá poselství ze Síria, nebo údajní stvořitelé lidí Annunaki, nežli skutečně ti, kteří trvale opustili dualitu pozemskou či astrální. Velmi trefným příkladem je postava gnostika Šimona mága (v 1.století po Kristu), který se pokoušel uplatit sv. Petra, aby jej naučil oněm “vyšším schopnostem”, která mu byli od Boha svěřeny. Soupeřivost v magickém a pseudo magickém je ostatně jedna z naznačenovaných cest dneška.

Vše je dnes hojně utvrzováno některými chanellovými specialisty, kteří si často nic o svojich “zdrojích” neověřují, upadajce do služeb “vyšší inteligence” (?) netělesných entit. Pak je tu náhle “pře-ježíšováno”, “pře-maří-magdalenisováno” nebo je tu rovnou Thovt, Thor či Seth a jejich vykladači nebo hostitelé.

Namísto toho, aby se rozhostila kolem “duchovně ezoterického člověka” vlídnost, sdílnost, dětská přímost, radostnost a srdečné propojení ducha (i Ducha svatého), je tu cítit atmosféru výlučnosti, hry na astrální přitažlivost šálivých kvalit, které tu nejsou, odpor ke všemu původnímu “neuvolněnému”, pokrytectví výsad a dosažených kvalit a hraní si na novo-staro-božstva.

Proč nejsem ezoterikem?

• protože pro mne zde není již jako ve starověku téměř žádných autentických “zasvěcení”, která by korespondovala s naší epochou. Ano, ještě tu i tam potkáte dobrého a skoro nevelkohubého mistra, ale ten potvrzuje spíše pravidlo. Není třeba ani se skrývat a něco tajit, protože přes lidské srdce může svatost ducha působit přímo, pokud se jí otevře čistým přímým způsobem
• protože transovní způsoby astrálních obdivů a vzletů nemají trvání a nejsou ustáleny, a ani do Království nebeského nevedou, končí se v paralelitách světů astrálních vnitřních i venkovních poloh
• protože žádný amulet, kámen, výrobek, svatý buben či chřestidlo nemají získávat moc na duchem člověka, nad jeho nejvyšší bdělostí a přítomností
• protože dnešní “ezoterika” chce především uvolnit nectnosti, vydávajíce je za ctnostné a osvobozující chování, které se naží natřít na růžovo. Namísto tichosti halasnost; namísto pokory nafoukané postoje; namísto neokázalosti co nejvíce se ukázat; namísto hřejivé srdečnosti jen “mluvení” o srdci a středu intelektem; namísto pěstování kvalit ducha šálení duše; namísto bolestiplné práce na sobě prudký pohyb k výšinám bez trpělivosti atd. Ach ano, ta karma a okolnosti…
• ezoterikem tedy nejsem i proto, že nejsem přesvědčen o tom, že se do skutečných výšin ducha dnes povznáší transem a probubnováváním se, často s požitím omamných nebo iluze budivých látek. Ač je erotika a sexualita velmi přirozenou a krásnou součástí života hlubokého vnímání partnera, nesdílím náhled těch, co se chtějí do Absolutna tantricky prosexovat. Ač je podstatné se učit ze setkání s jakoukoliv bytostí a někdy i entitou v prostoru, není pro mě cestou k Bohu nechat se přes magické “zasvětitele” provazovat a sliby zavazovat k entitám a egregorům astrálna.

Za sebe si volím ten směr, kde nevládne ani “regresně” neustále zpětné ohlížení se. Už tu není žádný dávný Egypt, Řecko, Tibet nebo římské forum, ba ani staré dobré předkřestanské “slovanství” a jiné kulty! Nemá smysl je soudit, měli svůj jasný smysl v životě tehdejších lidí. Ale dnes je dnes. Sem, v naši současnost dnes doléhají už jen občasná echa a dozvuky ukončených kultur a kultů. To neznačí nepřijmout z dob minulých to prospěšné, ale značí to jít ve vědomí rozvoje dál. Vítat budoucí v přítomném. Nesměřovat ale k šálivým kouzlům astrálního čarování buducích možných dějů.

Volím onen impuls, který zde je přítomný tak, jako prvokřesťané zažívali přímé působení Ducha svatého, tak jako se o tuto cestu (i když jinými prostředky) pokoušeli therapeuti a esénští. Nehledám předně v minulosti, ale pokouším se tuto úroveň ducha probouzet přímo a komunikativně s druhými. V přímém kroku dnes aktuálně a přítomně vstupovat do tohoto stavu Sjednocení, co je sice pozemsky zemitě propojeno a ukotveno, ale je zároveň čistě zakořeněno i v Království nebeskému, v Jednotě.

Onu ukotvenou vertikálu Nebeského království (do něhož stezka vede naším srdcem) a Země, která ukazuje kristovský impuls čirosti a hřejivosti, jenž vládne nad každým starým zasvěcením a kulty.

Není to o “mém” tvrzení nebo cítění nebo vědění. Naopak. To nejpřirozenější nikdy není “výlučné”, “zvláštní” a “výjimečné”. Krásně přirozené je, že každé dítě do tří let je takovým propojeným duchem. O to lépe, pokud toto žije i “dospělý duch člověka”. 🙂