V regresní terapii HAP je základní přístup a veškerá podstatná práce svěřena práci lidského (a často i nebeského) ducha.
V rámci této práce se setkáváme s těmi, kdo z určitého důvodu nemají fyzické tělo. Buď s těmi, kdo dříve tělo měli (byli vtěleni), nebo s těmi, kdo je nikdy neměli. V prvním případě jde o duše, které buď (po smrti organismu) bloudí, kde se jim zlíbí, či kam je trauma táhne – říkáme jim duše zbloudilé – anebo ty, které se snaží proniknout “k někomu, kdo své fyzické tělo má”. Takový duším říkáme pak duše přivtělené.
Terminologicky jsem slyšel novotvar, označující je za “přisedlíky“. Tak to ale pro mne vyjádřit nelze. “Přisedlík” není nějakou “jen nežádoucí přisedlou návštěvou” bezdůvodně a tak není šťastné jej jen tak “někam” od hostitele poslat. Je to většinou duše tak, jakož i my máme a jsme touto složkou. “Přivtělení” má důvod jak v hostiteli, tak v samém engramickém traumatu duše příchozí. Vlastně to může být delší dobu vztah neuvědomovaný oběma.
V četných případech nemusí příchozí (posléze přivtělená) duše chtít od hostitele na trvalo odejít ani po tom, co se on snaží v meditaci či modlitbě ji od sebe zahnat. Důvodem je, že nebyla vyslechnuta. Nebylo jí umožněno pochopení, vyslyšení. A navíc má třeba i podstatná sdělení pro toho, kdo ji hostí. Proto je situace s přivtělenou duši v HAP situací KOMUNIKACE. Vždy, pokud je to možné, s duší přivtělenou (nebo i s onou zbloudilou) komunikujeme a snažíme se poskytnout jí pomoc tak, jako bychom to měli udělat v případě jakéhokoliv člověka, který něčím trpí.
Až poté následuje pomoc v smyslu toho, aby taková duše si k sobě přivolala svého anděla strážného, anebo komunikovala kupříkladu s archandělem Michaelem, zastáncem duší lidí. Pomáháme tak společnými silami takové zbloudilé či někde uvízlé duši do Božího Světla a odkontrolujeme, zda tam ta duše skutečně odešla – to značí prošla Nebeskou branou nad astrální světy, stav. Bez toho není možné mít jistotu, že duše nepůjde jen okruhem světla astrálních světů, a že se nevrátí do podobné pozice “bloudivé” znovu.
Jsou však situace, kdy si hostitel přeje, aby duše u něj přivtělená zůstala a ona si to přeje také. Terapeut může zkusit vést rozhovor střídavě s klientem, a střídavě s takovou duší, ale musí striktně respektovat, pokud si dotyční nepřejí se od sebe oddělit. Pokud by terapeut tlačil na jejich (nechtěné jimi) oddělení, bylo by to překročením jejich svobodné vůle a volby.
V mnoha případech i lidem, co se věnují regresní terapii nedochází, že úroveň duše není totéž, co úroveň ducha. Právě duch je propojen na Nebesa přímo, je to jeho “stav”. Právě tato úroveň uvádí k Bohu do Nebeského Světla. Duše je “přemosťující stav vědomí” mezi úrovněmi (zemská, astrální, Království Boží). Duše sama inklinuje často k vášním, negativní emocionalitě a tím i jistému zatemnění. Duch naopak inklinuje k svému domovu v nebeském Světle. Proto zde duch pomáhá duši najít cestu že stavu, ve kterém by mohla déle váznout a prodlévat, jak jejímu přilnavému stavu často odpovídá.
V neposlední řadě je i naléhavou otázkou to, co se děje během velkých neštěstí a válek. V takových obdobích a místech, kde je zbloudilých a nešťastných duší hodně, je nutné vybrat si z několika možností.
Buď oslovit tu duši, která má mezi všemi největší autoritu, té vysvětlit, jak se uvolňuje ze stavu traumatu a jak se pracuje s odpuštěním a uvolněním zátěží a bolestných stavů – a ona poté tento postup ukáže všem ostatním (na úrovni duše), připomene jim to. Takové uvolnění je samozřejmě spojeno s nárůstem světelného stavu a propojením na úrovni ducha a k Nebeskému království. Pak se všech duší ujmou buď jejich andělé strážní nebo přímo archanděl Michael, a ony vejdou Nebeskou branou.
Jinou možností je skutečně jako terapeut sám na úrovni ducha rozzáří modlitbou a požádat přímo archanděla Michaela, aby se duší ujal. Tam je ale nutné být jako ten, kdo se k odvádění připojuje býti sám hluboce srdcem účasten.
