Žili byli dva. Ale ono jich asi bylo v táborech pomyslných spíše vícero.
Jednomu velel kníže Dobromysl, druhému pak Srdceprav.
Jak už to ve světě světáckém bývá, dohodnout a vyhovět jeden druhému, bylo jim zatěžko.
Co Dobromysl vymyslel a toužil sdílet, to cítil Srdceprav zcela jinak. A kolem nich oba tábory, kde občas někdo přeběhlíkem stal se.
Kníže Dobromysl byl svojí myslí od dospělosti prahu veden k zaníceným ideálům, k jakémusi prahnutí po vítězství dobrých ideálů nad zlými pomluvami. Právě v aktivitě a neutuchající bitvě za správnou tu věc cítil své poslání.
Ne tak kníže Srdceprav. Ten, jak byla jeho hloubavá tendence, nevěřil na rychlé skutky ideálů a rychlé hnutí k dobru davu. Jeho touhou a přáním bylo lidi zvolan učit, vzdělávat, vkládat to podstatné hlubinné prověření a srdcem vímat, jaké plody přicházejí.
Není asi překvapením, že obě knížata si ve svých tendencích nerozuměla.
Dobromysl v revolučním odporu k shledávané nízkosti a zalhání, Srdceprav naopak vězněn v hlubinách prověřování srdcem a hlubokými úmysly charakteru.
Jednoho dne se, (samozřejmě zcela nečekaně!), potkali cesty obou knížat. Kupodivu tu byl ale i kdosi třetí. Lidé mu říkali kníže Pokojnosti.
Ten, ačkoliv převahu času svého v usebrání spočíval, odložil tu dobu svoji usebranost a k oběma takto promluvil:
“Ty, kníže Dobromysle, stáhni své žhavé koňské spřežení na výpravách za “ideály”. Tobě naopak k sobě samému usebraná modlitba prosívá v úsudku, záměru i činu.
A ty, kníže Srdceprave, nebraň se tolik běžnému prožívání věcí a skutků, které tu kolem procházejí. Nehloubej tolik, srdcem svým i myslí přijímej a nechej prospívat.
Nad vámi oběma – i nade mnou – se klene hrad, kde přebývá Pán Sjednocení. A tam, spíše než střet a jinostranný záštný háv, ke středu barev všech vše směřuje, do středu Dobra-Srdce všeho řádu vzmach, tendencí i činů dobrý zájem a čistý ducha mrav.
(Pohádku tuto věnuji Igorovi Chaunovi, bez příkras)
