V dnešní době propuká v oblasti tzv. neo-šamanismu vskutku velmi silné znovuoživování a kříšení starých šamanských technik a jejich nápodob.
Za “šamana” se prohlašuje skoro každý, kdo pracuje v oblasti léčitelství, právě tak jako za tzv. “terapeuta” nebo za energeticky očišťujícího “reikistu” nebo kouzelníka a mága v očištění lidské aury.
Podstatná otázka může znít například takto:
“Má šamanismus (dnes) nějaká pravidla, nějaké podmínky a nějaké jasně dané kořeny vůči dnešní době a kultuře?”
V domorodých kmenech a kulturách asijských, (ale samozřejmě i ve kmenech indiánských – severoamerických, středoamerických i jihoamerických), jsme v minulosti nacházeli přímou funkci a službu šamanskou, určenou pro daný kmen k ní vázanou. Šaman v ní byl (mimo jiné) i správcem zdraví ve svém kmeni, někým, kdo uvádí do podstatných rozhodnutí, uzdravení (rovnováha) a iniciací.
Pokud bychom dnes hledali určitá ohlédnutí, tak kromě výpovědí náčelníků a šamanů indiánských kmenů minulosti, zde máme několik, poměrně autentických knižních vzpomínkových vstupů.
Např. knihu Johna G. Neihardta Hovoří černý jelen, velmi jasně ukazující určitou optiku šamanského tranzu, anebo pak odborněji a šířeji uchopenou religionistickou práci teoretika, ale i praktika duchovních nauk Mircea Eliade, Šamanismus a nejstarší techniky extáze.
Jedním z pozdních nositelů jedné zasvěcené linie šamanismu (pozn. ovšem zájmově mířící i do tibetských a dalších kultur) promítaných do evropského novošamanismu, je pak populární německý autor Holger Kalweit. Je autorem prací o “tajuplném pránickém výzkumu”, ale i o pobytech ve tmě (dunkelterapii), a rovněž i Germánské knihy mrtvých, Keltské kniha mrtvých, Platónské kniha mrtvých.
Taková vyprávění a svědectví mohou ovšem svádět spíše k romantickým představám novodobých snivců a vyznavačů, než k reálné náročné práci a divoké kmenové zasvěcovací zkušenosti. 🙂
Dnes jsme převážně svědky vzkříšení “neo-šamanismu” (právě tak jako např. “novo-druidství”, “novo-slovanství” nebo celkově “novo-pohanství”). Kde kdo hovoří “ley-line”, “vortexech” nebo “mystickém zasvěcení”. Přitom o tom, jaké entity se při zasvěceních podílejí na “práci a obřadu” se málokdo zmiňuje. Padají často jen obecné zmíňky o jakýchsi odkudsi “světelných bytostech” (sic).
Někdy se v této souvislosti šamanského předání hovořívá o “sebe představě šamanské”, o neukotvené touze duchovního hledače “býti známým šamanem”, což je touha ega. Být populárním zázračným léčitele, možná dokonce “spasitelem duší”.
To je ale poněkud zvláštní v kulturách bez kmene, kde žijeme přímo ve městě či velkoměstě, do kterých jen “nárazově” pronikají stopy a technik převzatých, (často formou cítivé formy astrálních mikrokurzů západního typu), které by snad prý měli ručit za “šamanskou” autenticitou vůči zasvěcovaným. Podobný fenomén ale můžeme dnes najít i na liniích budhistických, hinduistických, neo-staroegyptsky mysterijních a mnohých dalších.
Hovořívá se dnes o tzv. “městských šamanech”, kteří už samozřejmě nepracují pro žádný kmen, ale pro širokou klientskou obec. V tom se velmi přibližují charakteristice tzv. therapeutů a léčitelů, jak je znali například středomořské kultury, ale v mnohem širším záběru novodobé společnosti.
K formám neo-šamanismu lze přistoupit různě. Někdo v nich touží po “zasvěcení” a “transformační proměně” ve formě požití psychoaktivních látek, aby se “rozšířil stav jeho vědomí”. Je ovšem otázka kam, proč a kdo bude takový stav poté moudře spravovat. Jaký “duch” bude zde a čemu vládnout?
Jiní jsou doslova “okouzleni” máchání třeba čarovnou čistící šalvějí, která prý nepustí negativní entity blíže, “očišťující” vše kolem klienta v prostoru. Ještě jiní čekají rychlé a účinné “rady pro svá psychická trápení”, na principu rychlého tranzovního vhledu, která jim neo-šaman rád poskytne.
Není mým zájmem cokoliv z toho zpochybňovat – záleží vždy na člověku, který zadává to, co potřebuje a na úrovni, ve které dotyčný šaman nebo prostě léčitel pracuje.
Jiná rovina ale míří k tomu, nakolik ještě v městské civilizací může být někdo “šamanem” trvale žijícím v napojení na divokou přírodu, živly, duchy kmene, úkony “zasvěcovací” a pro rozeznávání démonických aktivit, které klienta omezují či mu škodí.
Mým náhledem je určující etická rovina – stav návyků a pokřivení u klienta-člověka samého. Zde jej nelze zbavit ničeho, k čemu se nerozhodně to rozpoznat ve své minulosti a uvolnit neblahá spoutání. Dlouhdobě na to nejsou žádné byliny, žádná psychedelika, žádné čáry máry. Jen a pouze jasné vymezení se vůči entitám, které jej “oslabují”, a vůči svým vlastním kořenům traumat a nectností, které taková oslabení podporují.
V rámci regresní terapie jsem kdysi měl určité, velmi osobní “příběhy” na určitých zadních svých oslabení. Přijal jsem (i díky skvělé práci terapeutky) určité výzvy, které v těch příbězích “trčely”, a jsem za onen “výcvik” vděčný. Ovšem opravdu nevím, nač a kam bych ho dnes, ve zcela jiném módu života, měl používat. Chápu, že to může mít každý poněkud jinak. Jen mě občas překvapí lidé, kteří si jen pohrávají s technikami šamanismu na úrovni, která (podle mého náhledu) spíše jen napodobuje vnější atmosféru, než-li (šamansky) “tne do živého”.
Čest vzácným výjimkám.
