Dalo by se i hovořit o světle a temnotě lidské duše, protože termín “život” se nedá oddělit od dechu života, který je duchovní úrovní. Rodíme se do světa s prvním nádechem, a s posledním výdechem jej opouštíme.
Pokud se někdo domnívá, že je pouze bytostí mozkově materiální, a věří-li jen tomu, nač si může sáhnout, co může vidět – pak ať laskavě uvede jediný příklad, kdy lékaři či vědci otevřeli někomu hlavu a objevili onu mozkovou promítačku, její obrazy, sny, představy, myšlenky – cokoliv zcela konkrétního a dokazatelného po stránce mozkové výrobny “reality”, na kterou tak rádi přísaháme. Protože “realita” je občas jako zaříkadlo pro lenošné konzumenty předkládaných TV vysílání a zpráv z “oficiálně schváleného” světa.
Termín světlo kontra tma není totožný s pohledem na světlo (a dobro) lidského duše a života, a temnotu. Základní spor je v pohledu na to, proč a jak “světlo s temnotou” v člověku a světě bojuje. Kdo je k tomu vyzval, čím je to dáno. Nekonečné debaty těch, co chtějí bojovat s temnotou v sobě nebo u druhých, a jiných, kdo zase chtějí temnotu ignorovat.
Přitom v základu není nic než přístup – přístup astrální duality, tedy optiky rozdvojení a střetu, kterým se díváme.
Pokud bychom byli moudrým a schopným duchovním průvodcem provedeni do sjenoceného Království Božího, do Jednoty či spíše sjednocenosti, optika by se změnila z protilehlosti světla a temnoty. Onen stav se těžko opisuje, protože “není z našeho světa”, z naší pozemské, ani z astrální optiky. Můžeme se jen pokoušet o podobenství, analogie a určité nepřesné obrazy.
V takových by například stav čirého hranolu křišťálu “dovolil” zároveň obojí – stav bílého světla v zářivosti a zároveň jeho lom do barevného nádherného spektra, kde se VŠE tamní podílí na celé té nádheře.
Vše se pak spojuje bez odporů a opozic – jen JEST. Dá se tedy naznačit, že v takovém STAVU není třeba ani obhájce, ani soudce, ani vylepšení nebo zhoršení, ani méně ani více – tak jak my to chápeme. Tak ani absolutní SVĚTLO se nedá takto jmenovat, protože bychom v něj museli zahrnout všechny absolutní transcendentálie – LÁSKU, DOBRO, KRÁSU, PRAVDU – a to vše bez jakýchkoliv protikladů, na které jsme v pozemském (ale i v astrálním) světě zvyklí.
Naopak: pokud se budeme k vyšším úrovním “dobývat”, a bojovat “za své pojetí světla a dobra “s temnotou” – jako s přeludnými neznámými odkudsi přízraky – pak zákonitě skončíme v magických utkáních a soubojích, které budou zapříčiňovat další bolest a další kruh má dáti dal.
Existuje zřejmě jediná výjimka: pokud by někdo dokázal být ve vnitřním stavu sjednocen s Jednotou, Božími záměry – a v jeho motivaci ani optice by nebyla ona “rozpolcenost”, ale stav sjednocení s Principem, o kterém byla řeč výše, pak by mohl konat “objektivně” i v nižších světech (astrálních a zemském) a přitom neupadat do karmických následků. Taková vyspělost je však více než vzácná.
Jedním z nejméně šťastných náhledů je v pozemsko-astrálních nastaveních sklouzávat k vyhánění “temnot” a jejích údajných bytostí exorcismem. Pokud totiž s “oněmi” na druhé strany duchovně nekomunikujeme, nechápeme-li jejich motivy a naše slabosti, (což celou konstelace vazeb a vztahů zakládá a tvoří), pak se druhá strana bude bránit nebo přímo útočit dle svých schopností. Není zde pak ani žádné jistoty, že se vyhnaná temnota obloukem za čas nevrátí k tomu, kdo ji toužil vyhnat.
