DUCHOVNÍ INSPIRACE

Na cestě k vědomému

 

V lidském světě se většinou pohybujeme na vahách, málokdy jsme ale zcela vyváženi ve svém “srdci” (středu). Tento příspěvek vlastně jako na vahách vyvažuje můj včerejší článek “Proč nejsem ezoterik”.

Možná by někoho mohlo napadnout, že půjde tedy o souhrn protikladů a protipostojů k onomu článku, ale tak to nevnímám. “Na cestě k vědomému” je spíše pokusem ukázat na výchozí body.

Pokud bývá v moderní ezoterice silný důraz na individualitu a osobnost, hodně se hovoří o odpoutání se od stereotypů, od davovosti. Leckdo může nabýt dojmu, že to je to správné za všech okolností. Hlavním motivem bývá: chceme změnu! A k takovému postoji se zákonitě připojuje i odpor k dosavadnímu.

V mnohém z toho souhlasím. Bohužel “ezoterická”” změna sice často mění venkovní podmínky a okolnosti, ale málokdy mění a “upokojuje” vnitřní stav člověka k celistvosti. S každým výkřikem “já už jsem našel!” zní dutá ozvěna…

Pro mne je pak pozitivní nikoli opakem negativního (což je zákonitě dualita), ale zvědomující obé. Dobro v pozemském nebo astrálním světě není totéž, co Dobro v stavu sjednocení, v Království nebeském. A aby člověk neutonul v neustálé centralizaci sebe (pozn. ezoterici tak často a rádi opakují motivy sebelásky, sebeúcty, sebeprosazení), je pro mne nutné ono “nikoli já, ale onen výsostný sjednocující stav ve mně”. Vztaženo k výroku apoštola Pavla: “Nikoli já, ale Kristus ve mně”. Věta, která zní každému jinak, podle míry, kam dohlédne.

Naopak v ezoterice to často působí tak, jakoby ezoterik byl před svým “sebeshledáním” v rukou otrokáře a ve vězení. Pořád něčemu či někomu vzdoruje.

Za sebe se snažím nehledat příliš berličky a všímat si, čím sám sebe podmiňuji. Ale sám bych to těžko zvládnul – k tomu potřebuju druhé. Jejich přísná nebo laskavá zrcadla. Jejich skvělou pomoc v upozornění na nectnosti, které v sobě chovám.

Nezáleží až tak na tom, za koho se považuji, jako spíš na stavu a cestě určitého charakteru, který se pokoušíme rozvíjet. Tak jako na duchovních stezkách následovníků Buddhy byl pro ně podstatný “stav buddhy” (za myslí), nikoli “osobnost Buddhy”. Tak jako bylo o 500 let později podstatné “sdílet stav Krista (nikoli jen okrášlovat jeho osobnost). Podstatné bylo projít vnitřním křtem ducha a zahlédnout v něm jistotu Království nebeského. Mít tak vědomě podíl v trojjedinosti s Kristem, s Duchem svatým a Jediným Bohem. Pro mne je dnes, 2000 let poté podstané, v jakém stavu podílu na této Moudrosti a Lásce Ducha se na cestě můžeme nacházet a sdílet.

Vnímám dva základní stavy: stav vědomého Já (ducha) a stav, kdy se obelháváme nižším postojem ega. I duše je náchylná nechat se jím strhávat. Ego je na Zemi nutností, ale nikoli jeho vláda nad Celkem člověka. Pro mne je podstatným krokem, když si všímám, jak spolu-pracuje lidský duch, jak se setkáváme nenáhodně a prostupujeme se inspirací. A to jak při řeči, tak při tichu. Jak v tělesném, tak ve stavu ducha.

V moderní ezoterice my mnohé přijde “na oko”, “jako…”. Lidé hovoří o celistvosti, ale když se ptáte blíže, znějí dutá slova, je slyšet víc utajovaný pláč duše, nebo hraná radostnost. Hovoří o lásce, a vnímavý člověk cítí obrovskou vnitřní bolest a nejistotu toho, kdo o tom přednáší, překrytou přáním “být v ní cele”. Hovoří o soucitu, ale v mnoha ohledech jde o dozvuk špatného svědomí nebo snahu polepšit si v očích druhého.

Za sebe netvrdím, že mám vše zvládnuto a že výše zmíněné nemá svoje místo. Ale je ještě poměrně daleko od “vědomého” ve smyslu stavu ducha-duše-psychiky-těla.

Pokud někdo říká, že “skutečně nalezl”, pak je to shoda se stavem mnohých vědomých v tělesném a netělesném světě. Není v tom pýchy, ani jedinečné seberealizace. Jde o celek a celistvost s druhými, nic víc či méně. Je to trvalejší stav do středu, nikoli odstředivě ven. Není možné si myslet, když používá berličky psychedelických látek (které nemá zcela pod kontrolou svou žádostivostí), že bude “vědomější” v nejhlubším smyslu. Za svoje “astrální výhody” zaplatí jinak. Ani jiné metody transu v dnešní době nevedeou k “vědomému Já”, ale naopak od něj odvádějí.

Mohu v krátkosti říci, že pro mne je cesta s druhými cestou zkoušek, o které nechci být připraven, kterým nechci uhýbat. V životě je řada hravých poloh, ale pro mne není jen hrou. Je sérií podstatných i méně podstatných zkušeností. Na život se dá dívat jako na velký sen, a přece pouhým snem není. Nejsme do něj slepě vrženi jako do “osudu”.

Něco hluboce podstatného se zde v nás a mezi námi realizuje. Něco velmi radostného může prohřívat naše srdce vzájemně z té největší hloubky lásky a moudrosti Ducha. Je tu možné vejít ve vědomý stav “bez odporu”, v přijetí. Tomu fandím, to si hluboce přeji pro všechny, kteří setrvání takového hluboce pravdivého stavu hledají… Většinou jej znají hlavně ti, kteří se klinickou smrtí (což je svého druhu také křest) dotkli podstatného.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

error

Zaujaly Vás mé webové stránky? Sdílejte je s ostatními. :)