Existují věci, o kterých vlastně víme všichni, ale které přesto zůstávají jakoby „vzdálené“. Mezi ně patří i fenomén Božího sjednocujícího Světla. Nemyslím tím o „Světle“ filosofovat, ale potkávat se s ním, zažít ten stav, pobývat v něm. Víme o světle slunečním, světlech hvězd, o odráženém „světle“ od Měsíce. Svítíme si každý večer lampami. Méně z nás má ale vědomý kontakt se svým „vnitřním srdečním světlem“ či s cestami světelnými sférami.
Pokud nebeské Světlo vztáhneme k lidské duši a duchu, můžeme s ním mít zkušenosti podle toho, jaký typ, jaká síla a jaký charakter má ono Světlo, s nímž se v ve svém středu setkáváme.
Napíšu tedy raději něco ze svých zkušeností a cest do tohoto Světla.
Předesílám, že jsem takové cesty v životě nijak programově nevyhledával, nabídly se mi samy při určité vnitřní meditační a duchovní praxi.
Od zhruba dvaceti let jsem se dostal do blízkosti s některými duchovními stezkami a praxemi. Většinou mi nabídku dali přátelé a byla to poznávací cesta s okruhem církevně katolickým, protestantským, pravoslavnými i židovskými věřícími. Říkával jsem tomu “hledám Absolutní, ´Úplné”. Přelomovou zkušeností byl vstup do praxí tibetského mistra Ch. N. N. od mých 33 let. Už tam se mi mnohé vyjasňovalo a v mnoha praxích meditace a kontemplace vedlo.
Při regresních terapiích, do kterých jsem vstoupil ještě před jakýmkoliv kurzem regresní terapie. mě v roce 2011 regresní terapeutka při zpracovávání zátěží v minulých inkarnacích ponechala projít některé z nich nejen do chvíle, kdy jsem „odcházel trvale po smrti z těla“, ale dovolila mi vědomě tyto cesty dokončit a překročit práh tzv. smrti. Tedy vnímat, co bylo dál.
Co následovalo, bylo pro mne stejně podivuhodné jako překvapivé. Většinou jsem se po svém dřívějším lidském těle ani příliš neohlížel, a zamířil jako při nějakém vertikálním letu kolmo vzhůru. Toto „vzhůru“ nemělo povahu žádného tunelu, o kterém se často mluví v knihách o „životě po životě“. Naopak bylo pro mne vše silně prosvětleno a cestu jsem vnímal spíše jako místy spirálově krouživý, ale většinou přímý let barevnými sférami, kterým bychom mohli říkat „světy“ v určitých pásech nad sebou. Vnímal jsem, že krouživý spirálovitý let je pravotočivý, ale v oněch pásech bylo možno z tohoto pohybu „vystoupit“ do barevného světa, barevné krajiny.
Ve světech této barevné podstaty bylo možné se zastavit, pobývat tam. Tak jsem terapeutce popisoval, co jsem při vstupu do některé z těchto barevných krajin vnímal. Šlo o setkání, příběhy a zkoušky, které bych asi řadil do „zkušeností s astrálními úrovněmi“. Ať už se v nich uskutečnilo setkání s moudrým šamanem, s „modrými bytostmi“, nebo zkušenost hledání někoho mě blízkého.
Radikálně jinou zkušeností ale bylo to, co následovalo při pohybu dál, vertikálně vzhůru nad poslední barevnou sféru, fialovou. Ve zkušenosti to vypadalo tak, že jsem prošel jistým „předělem“, který měl povahu zlato stříbrného pásma, v podstatě jakéhosi stříbrně zlatého jemného perlení a deště. Okamžitě poté se pohyb změnil. Z onoho pozvolně krouživého přešel ve stav prudkého stažení se, jako při kompresi, v zúžení se tak silné, že jsem se cítil být tažen prudce vzhůru. Byl jsem stažen do světelné přímky, nebo spíše paprskovitého letu. My bychom možná řekli, že se to podobá vyslání laserova paprsku.
Stav, do které jsem vešel byl stavem nepopsatelně intenzivnějšího Světla, které jakoby se náhle rozlilo všude. Také můj prožitek nebyl nijak dělen mezi „vně a uvnitř“. Vše jako by bylo zahrnuto ve všeobsáhlém har monickém intenzivním světelnu, jehož zářivě žlutou povahu jsem vnímal jako velké dobrodiní.
V tomto „stavu“ jakoby bylo vše zahrnuto. Terapeutka se mne ale přesto zeptala, zda v onom stavu vnímám něco konkrétního a vedla mě k tomu, abych se skrze tento stav rozhlédnul…
K mému nemalému překvapení se pozvolna uvolňovala oslnivá žluť do volného prostoru. V něm se počali objevovat podivuhodné objekty, které měly povahu geometrických útvarů volně plujících indigově hlubokým prostorem. Buď volně proplouvaly, nebo jeden do druhého vcházely. Protože jsem sám neměl povahu žádného těla, ani tělesa, mohl jsem okamžitě vstupovat do těchto „útvarů“. Jakmile jsem vešel do jednoho z nich, okamžitě mi došlo, že „v něm“ nebo „jím“ jsou celé další miriády světů a bytostí. Dodnes nemohu popsat údiv, kterým mě toto „prostorové tvoření světů“ naplňovalo…
O něco později, již po prvním a druhém kurzu regresní terapie HAP jsem se setkal s jinou „technikou“ pohybu do sfér světelných. Díky přeložené knize Paula Twitchella „Exteriorizace – světelná stezka“ jsme se spolu s mojí ženou a kamarádem (taktéž z terapeutického výcviku) dostali k technice tzv. přímé projekce ducha.
Ve stručnosti spočívá v „okamžitém přítomném vstupu našeho ducha“ do různých úrovní bytí. Pracuje se v ní ovšem nikoli s nějakým „letem“ skrze korunní čakru, ale s oblastí čakry srdeční. Skrze ni se dá „bleskově“ vyjít a vstoupit například do oblastí Twitchellem zmiňovaných duchovních měst nad-astrálních.
Nevyužívali jsme prvotně tuto vnitřní praxi pro nějaké své „ulítlé“ zkoumání jiných realit, ale k pomoci lidem, kteří se potýkali se specifickými problémy, plynoucími většinou z dávné minulosti, kdy z jejich setkání s nezemskými entitami a kulturami vyplynuly určité „svazky“, na základě kterých byli tito klienti obtěžkáni působením pro ně (dnes) neznámých bytostí či předmětů, potýkali se s jemnohmotně-plazmatickými „implantáty“ vloženými do jejich jemnohmotných těl. Tato podivuhodná práce vcházení do duchovních měst nám ale i tak poodkryla nejeden aspekt ohledně různosti duchovních úrovní a dala jisté základní uchopení toho, čemu se obvykle říká „světy astrální“ a pak „nad-astrální“ (dévachanské) a „oblast království Sjednocení“.
Právě tak, jako se liší „astrální“ povaha světelnosti od Světla Božího království nejen intenzitou, ale i atmosférou a povahou „následnosti“ (resp. okamžitosti), liší se i „práce se světlem“ duše a ducha. Pro kontakt s bytostmi Nebeského království platí z mé zkušenosti, že pokud k nim od srdce vyšlete světlo (upřímné světlo svého ducha), ještě více se ony k vám rozzáří přijetím. Vlastně se vaše stavy „sjednocují“, byť pro nás jen na chvíli. Jinou povahu má ale „světelnost“ v astrálních sférách duality. Tam se může stát, že vaše rozzáření srdce ve světle bude prostě vlídně přijato, jindy odraženo, nebo dokonce některý typ bytostí může „provokovat“.
Poslední střípek těchto zážitků a zkušeností se týká vztahů s bytostmi nezemskými, které se vyskytují v 3D a 4D úrovních, tedy v hrubohmotných a jemnohmotných pásmech. Po setkáních s některými typy bytostí jsem se pokusil zachytit určité vztahy do drobných nákresů.
Pozoruhodná je poloha barevnosti a živlových „naladění“ daných „kultur“. Zatímco „ohnivé“, rudé entity orionské jsou nastaveny na „sílu a zkoušku ohněm“, tedy někdy pro nás dobyvačně, predátorsky, vojensky – jsou oproti tomu bytosti Síria A (i Síria B) nastaveny směrem k živlové charakteristice vodstva (bílá, s lehkým tónem modré) jejich povaha je „mediální“, komunikativní, zásvětní a v oblasti Síria B i „chirurgicky špionážní a výzkumná“. Vedle toho se dá postavit „nazelenalá“ charakteristika vzdušného elementu Plejád, která velmi dobře ukazuje určitý „elfí“ hraví a smířlivý charakter. Země je oproti zmíněným samozřejmě „nejtužší“, pevná, se svým přechodem mezi žlutavě hnědým charakterem. Pokud by se v širokém spektru mohlo mluvit o povaze oněch „kultur“, pak jsem se setkal v okruhu orionském často s nastavením „dračí energie“, v oblasti Síria pak s „hadími a vodními typy“, v oblasti Plejád pak s elfím charakterem vzdušnosti a snahy o harmoničnost. To jsou samozřejmě jen povšechné zobecňující rysy, které neplatí jistě pro tak rozsáhlé oblasti. Pozoruhodný je ale i pátý element celé „sestavy“ (mandaly). Ten má totiž (uprostřed) charakteristiku „prostoru“, a v něj vcházejí ti, kteří již hramonizovali „dualitu“, okusili plně sjednocující směr. Těm odpovídá již plná možnost pobývání za jemnohmotnými (jemno-energetickými) polohami. Tak se mi jevili například bytosti z oblasti Arkturusu.
Právě tak, jak se v moudrých knihách (jmenujme např. Tibetskou knihu mrtvých) praví, že si naše duše – vědomí zemřelého – (po tělesné smrti) nemá všímat „zakalených “ či matných světel, které reprezentují nižší oblasti vize (a jsou prodchnuty vždy určitými pastmi neovladatelné touhy a lpění: oblast povahy hněvivé, oblast povahy nenasytnosti, oblast povahy slepého instinktu, oblast povahy sobectví, oblast povahy žárlivosti a soupeření, oblast povahy pýchy), měla by duše (často za pomoci duchovního průvodce, přímluvce) vcházet přímo do jasných Světel mandaly, reprezentujících kvality buddhů. Podobně v křesťanském pojetí by se měla duše zaměřit na oblast Nebeského království, pokorně požádat o vyvedení zlatou Nebeskou bránou – často v doprovodu svého ochranného anděla – do Božího Království. Tolik k některým zážitkům a zkušenostem s oblastmi „světla pro duši“.
