Řada z nás si neumí představit svět jinak, než k čemu už jaksi dospěl. Politicky, kulturně, společensky, ve vzdělání a zdravotnictví, armádě atd. To ale neznamená, že toho jako bytosti obdařené smysluplnou spolutvořivostí nejsme schopni.
Jedna z prastarých idejí hovoří o možnosti harmonizace svobod při veškeré různosti a s adekvátním stupněm odpovědnosti.
Nedá se to nazývat přímo demokracií, spíše “odstupňováním spoluúčasti” na společném projektu pro menší nebo větší celek (obec, městys, město, kraj, region, stát atd.). Jde o to, aby se pokud možno všichni mohli cítit PŘIJATI, a tím i jaksi realizováni životně, protože s něčím přicházejí a pokud přijmou určité rysy projektu i pro sebe, souhlasí s tím, že přijmou určitou (menší, větší, dílčí) odpovědnost a otevře se jim pole svobody v rámci celku spolupůsobit.
Velké nároky má takový systém na ty, kteří se koordinaci svobod s odpovědností věnují, protože to není o “vnější” agitaci, ale o vnitřní spoluúčasti a spolu cítění, jak kdo a co může poskytnout a co by tím rád pro sebe získal. S jistou mírou podílu ega se tu počítá. V tom smyslu je to jak praktická, tak koordinační, ale také zároveň ideová práce. Vychází z toho, jaké jsou aktuální možnosti, výhled a jaká je možná tvorba zlepšení.
Člověk je obecněji tvor, který rád pociťuje v zemském životě, že je přijat, že má šanci na rozvoj nebo proměnu, nebo u někoho, že má prostě šanci na “odprožití” si své existence tak, jak je v záměru jeho duše. Co my na tom můžeme z vnějšku soudit?
Tady je třeba obrovské tolerance a pochopení, a není vhodné tlačit na pilu. Je tu opravdu velké pole práce pro terapeuty, učitele, pomáhající profese, sociální terapeuty atd.
Zmíněný proces “harmonizace svobod s odpovědností” je samozřejmě zatím jen otevřeným polem, které ale může být silnou výzvou pro každého, kdo nechce podléhat pocitům marnosti a zbytečnosti společenské proměny a životodárného proudu sebe aktivace tak, aby výsledkem bylo radostnější a vlídnější soužití, a možná perspektiva v přicházejícím věku.
(pokračování příště)