Žijeme v čase přelomu. To lámání a přepad je cítit na mnoha místech světa.
Z širšího hlediska se ocitá na svém tápavém vyhasínání unipolární angloamerická epocha a v rámci projektů BRICS se stále více zemí přihlašuje k multipolárnímu modelu vzájemných nejen ekonomických vazeb. Světového četníka nahrazuje celá skupinka zastupců svých zemí, které už nechtějí jednostrannost cizího zájmu, v tomto případě britského a amerického.
Pojato z pohledu duchovně dějinného se střídají předpovězené Epochy Anglosasko-americká a tzv. Slovanská Epocha. Přičemž pod tou první je míněn rozvoj individualit a osobností v síle ega (v dobrém i ve zlém), a v té nadcházející má být názorně viděno a zažito, že bez vzájemné úcty a vzájemné spolupráce prostě lidstvo nepřežije.
Pojem “Slovanská epocha” neukazuje primárně na Slovany a není žádnou umělou oslavou Slavjanofilství. Ukazuje spíše k určitému teritoriu a charakteristice obyvatel, kteří mají dát a rozvinout skutečnou hlubší spolupráci na mnoha úrovních. Tak, jak své dary vložila Pra-Indická epocha, Pra-Perská, Egyptská, Řecká či Římská. Ani tam nešlo o nějakou rasovou záležitost, ale o vklad a duchovně pozemský rys určité kultury.
Ač ve Slovanské epoše dosud nejsme a teprve se k ní blížíme, dají se již vnitřně vysledovat některé rysy. Dají se postavit vůči sobě právě na základě končící a počínající epochy.
Přednost, kterou dostalo lidské ego a jeho průraznost v několika minulých staletích, je nebývalá. Ego má celou řadu svých schránek a stránek. Je výstavní, domýšlivé, arogantní, průrazné, nekompromisní. Zároveň se za těmito pseudo-dominancemi skrývá strach o život, majetek, postavení, sílu, dobytá území a fungující sobecké hry.
Abychom mu jen nekřivdili, bez něj nelze myslet osobnost. Ego poměřuje, konfrontuje, vytváří a naplňuje ambice, kumuluje a někdy i triumfuje.
Bohužel mezi je krajní rysy, tam kde zažívá svůj neúspěch či porážku, patří reakce krajně patologické, vyšinuté, hysterické, panické a zvrhlé. A jedním z hlavních rysů a reakcí je pak ZBABĚLOST.
Výzvou budoucí Slovanské epochy je postupné odvracení pozornosti od patologických stránek ega a přesun k harmonizaci složek tělesna, duševna a duše samé. Je to pohyb na širší spektrum a úroveň uvažování, cítění a vůle ke spolupráci. V mezilidských a obecně kulturních rovinách se pak volí velmi racionálně: dva ve společném zájmu vždy dokáží víc, než jeden sobec.
Výzvu na přelomu epoch lze načrtnout u fenoménu zvaného ODVAHA. Odvaha je opakem zbabělosti. Leží vlastně v jakémsi zdravém středu zájmu o život, kde póly jsou zbabělost a zbytečná zbrklost, hněvivé boření.
Odvaha, neboli kuráž je charakteristická tím, že živě nasazuje vlastní síly, přijímá odpovědnost i rizika za život, který si volíme. V odvaze se nebojíme něco zásadního ze sebe ve prospěch celku a budoucna dát. Ze svých životních sil, zájmů i třeba fyzického života.
Odvaha k životu je pravým opakem každé patologie, sobectví a falešné dominance. A životy budované na pestrých průnicích odvážných lidí a jejich životně štědrých projektů mohou dávat naději i pro další generace zde na krásné planetě Zemi.
PJS
