V moderní psychologii, psychiatrii, ale také medicíně či kosmologie (a v mnoha dalších oborech), vystupuje jako základní a přece stále ještě pro mnohé sporný a naprobádaný faktor zvaný vědomí. Mám na mysli hlavně vědomí lidské, ale to se vztahuje v účasti také k vědomí u zvířat, v přírodě, ve vesmíru.
Doc. PaeDr. Jitka Prevendárová PhD. ve své knize Nové výzvy v psychologii (vydalo nakl. Palma, Silůvky 2017) se věnuje v 5. kapitole knihy (Vědomí ako základ bytia) určitým základním rozdělením. Pokusím se něco z nich krátce shrnout. Na rozdíl od zaostávajících materialistických koncepcí v psychologii i jinde, shrnuje, že “podstatným projevem nehmotné duše je její vědomí“, jinak řečeno, že “duše se projevuje vědomím“. Tento náhled nás přivádí k hlubším spuvislostem, které ukazují vztahy vědomí k duši, jako k velmi podstatnou složce lidského bytí.
V další části kapitoly je pak poukázáno k jednotlivým druhům vědomí:
1. absolutní vědomí (Bůh, božské vědomí, globálně kosmické vědomí) 2. kolektivní vědomí – a k němu paralelně také kolektivní nevědomí 3. individuální vědomí – a k němu paralelně individuální nevědomí
Dále bychom se mohli věnovat i funkčním vlastnostem vědomí, rozdělení stavů vědomí (beta, alfa, théta, delta), ale k tomu spíše v jiném článku a reflexi.
V již zméněném výčtu hrají roli jednak lidská duše, vědomím obdařená, ale také to, k čemu (zdá se) nemá vždy vědomý přístup, čemu ona běžně “nevládne”.
Jednak je to absolutní vědomí, které je jí otevíráno jen za určitých okolností a převážně určitou kombinací její meditačně-modlitebního úsilí, očisty a také určitou milostí. Dále pak nemá svrchovanost nad kolektivním vědomím, natož pak nad kolektivním nevědomím. A pak nemá svrchovanost ani nad individuálním nevědomím.
Co to prakticky může znamenat? Ve starých kulturách bývalo v některých případech rozlišováno mezi duší a duchem, nebo jinými slovy mezi “vědomím v pozemském” a “vědomím v božském” smyslu.
Např. v biblickém rozhledu horní úroveň (Duch svatý – od Boha) v jistých případech sestupovala a prolínala se úrovní ducha v jedinci. Spojoval se ve shodu a inspirační vedění u proroků, u evangelistů, a samozřejmě tvořila sjednocenost v Kristu.
Naopak duše bývala orientujícím vědomím cítivosti a vše převážně psychické ve spojení s tělesnem. Život vdechovala úroveň ducha (hebr. ruach), nikoli sama duše.
Když se vrátíme k našim třem druhům vědomí (i s jejich paralelami kolektivního a individuálního nevědomí), pak čtvrtým vědomím bychom mohli nazvat “integrujícím vědomí lidského ducha“, které má velmi co do činění s organizací smyslu lidského života, jeho významu, s propojováním do všech směrů – tedy k tělesnu, psychice, duši, kolektivní duši, ale také k Bohu (božskému vědomí).
Zatímco duše je velkým přemostěním v oblasti životních sil (éterické tělo), astrálně-cítivého (astrálního těla), pak její vrcholný bod se spojuje s vědomím Já nejen lidského ducha, ale přes něj i s božským já, s Bohem.
Toto je podle mne významná sjednocující činnost, která má zásadní dopad do toho, čemu říkáme smysluplnosti lidského života, nebo chcete-li v jiném pohledu, inkarnace. Nemluvě o tom, že bez této nadřazené složky není možno trvale uzdravit z traumatizace ani složky nižší, ani nazírat a konat ve shodě s Celistvostí.
(pokračování příště)
