“Kdo s čím zachází, tím taky schází.” Nebo snad i vzchází a vzestupuje?

V běžném životě: čemu se déle věnuješ a v čem se zdokonaluješ, to jednak začneš ovládat, a k tomu ti to často i k srdci přiroste. Je to aspekt řemeslný, “šikovnostní”.

Z jiného úhlu pohledu je tu ale aspekt, který bychom mohli označit za “to, co svádí naši duši”. Nebo co “mate našeho ducha”.

Někdy je to třeba i tak, že čemu se začneme zaujatě a umanutě věnovat, bude se pokoušet nás ovládnout. Odborně se tato kapitola těžko vymezuje, ale ukázat se dá. V duchovních naukách (zejména buddhistických), se tomu říká “ulpění a připoutanost”.

Duše může být sváděna všelijak a to i svými “sklony”. Mezi ně můžeme počítat veškeré možné nectnosti, její “vibrace vzrušení a zaujetí” – abychom to nazvali trošku komicky. Ostatně: kdo serfuje po svých “mimořádných schopnostech”, kéž si dobře všimne kam a kdo je výrobcem jeho surfu.

Tak například: touha duše po něčem extrémně vzácném, osobitém, po mimořádných schopnostech, divech, kouzlech, magických vyzařováních a zasvěceních, dokonce i po “osvíceným stavu” může být hnána z oblastí, které si adepta postupně ochočují.

V krátkosti: všimli jste si, jak taková “zaujatá duše” často (postupně) upadá a končí? Být zasvěcen není jen “v něčem”, “k něčemu”, ale často i v tom, být “k někomu silně propojen”. A tady bývá někdy ouvej. Smlouvička a službička je jako čertovo pírko za kloboučkem.

Nemusí to být nutně jen “nedostatky” tzv. zasvětitele, mistra, ale třeba i nedostatky v chtivosti duše lačné zázraků a schopností. Jak bývá v mýtech, legendách a pohádkách nepřeberno. Jakmile duše lačně se “urve” v připoutanosti k něčemu vábivému, svůdně výsostnému, a zapomíná na Milost Nebes, tu nikoli moudrost ducha nebo Nebes, ale ego nectností si ji podmaňují… a daří se převelice.

“A konce jejich bývají horší začátků”… jak se říkává.