Je tu – kromě genderu, předělávání učebnic na BIS dějiny, vulgarit mezi řadou politiků, mlácení demonstrantů, zachraňování kultur, které si to nepřejí, chystání převratů, zastrašování a válek pro ropu – jedno poměrně ožehavé téma.

Málokdo je vysloví, protože se ho bojíme jako čert kříže. Že nám dnes a denně sama realita dění chystá ne studenou, ale rychle horkou válku. Moc bych za to nedal, že jsme na to připraveni. Její přípravy jsme, bohužel, dnes a denně očitými svědky (z jakékoliv strany názorové).

Tak mě jen překvapuje, jak málo tzv. humanistů, mírových neziskovek, stran někoho ochránců, ale i lidu populos všeobecného je v ulicích, že si nepřeje smrt rozsévat ani sklízet. Ve světle veřejných zpráv a oslav, jaké kontrakty dělá která naše zbrojovka a kolik set tisíc lidí a zvučných jmen dorazí na Dny NATO a kam míří naše tanky a podpora, mě to fakt překvapuje. Luskneš prsty, a vše tak vážené živobytí fyzické je fuč, nafurt. A poděj se, kam kdo umíš. Vedle toho se genocidám a hladomorům, jako bylo nacistické oblehání Leningradu věnuje minimum pozornosti. Kostky jsou vrženy, zdá se.

A tak tu tiše přemítám, Fjodore Michailoviči, kolik lidí si přeje pro sebe a své děti žít, a kolik z nás je tak nějak připraveno je i sebe pohřbívat. Jo, odehrá se roková opera Bardo Thodol nebo Rekviem, a finito… Zvláštní, když ani toto lidi neburcuje z letargie. Jako by dleli v hluboké hypnóze.