Možná klíčová věc: Je skutečně výraz “politika” v dnešních časech sprostým slovem? Je v naší zemi skutečně tak zle, že ti, kteří prezentují okatou nebo skrytou sprostotu jsou “vládci k našemu zmaru”? Opravdu jsme tak vzdáleni pochopení a prožitku společenství jako společně propojujícího a pulsujícího srdce, rozumu i ducha? Odsouzení k zklamané neochotě sloužit si navzájem v zájmu Celku a rozvoje života?
Možná jen stačí si všímat, že byla i u nás – v našich dějinách – úžasná období, kdy měli lidé chuť svoji obec, místo života a jeho rozvoje, ze všech sil přetvářet, rozvíjet, zvelebit. Není nutné upadat při takových ohlédnutích do pošklebků, cynismu, zpochybňování nebo poznámek o ideologické podmíněnosti.
Pro mne je “tvořivé” prostě třeba jen v srdci povzbudit v naději, myslí a v lidském duchu zažehnout. Je to stav sdílené radosti, spojený s tvořivými činy. Pokud jej šíříme, pak zažíváme velmi cenný moment: chuť k rozvíjení života v sobě, i ke všemu život milujícímu. Těšíme se z možností, které se dají životem činným, žitým a prožívaným uskutečnit pro sebe navzájem, pro rodinu, pro své bližní, pro obec, pro společenství, pro širý svět, ba dokonce i za jeho viditelné hranice.
Věnujeme pak plnou pozornost skutečně potřebným a těm, kteří mají něčeho podstatného méně – ať již jde o zdraví, um nebo jiný reálný nedosatek. Získáváme schopnost moudré, nikoli slepé štědrosti. Propojujeme se vnitřně s přírodními cykly, s přirozeným řádem přírody, ale i s nadpřirozeným řádem ducha. V tom nejkrásnějším spontánním momentu se probouzí a otevírá štědrost a laskavost duše. Objevujeme s vděčností, jak moudře jsme obdařeni zkušenostmi svého “selského rozumu” a na nich budujeme, s vědomím přesahu Daru života po ose nebeské.
Pokud takové společenství v sobě nebo ve svém okolí nalézá “zlé sklony”, všímá si jich a hledá konkrétní způsoby, jak se vypořádat s agresí, se zlobou, s žárlivostí, lpěním či s odcizováním se. To není jen smutná kapitola člověka a společenství, ale konkrétní spolupráce ve společenství. Roste v ní skutek sounáležitosti – jsme zde jeden s druhým – a pochopení, jak hlubinnými věcmi je člověk protkán a jak pracné je udržet stav ctností ve společenství živý, oproti podléhání “zlým a zlobným svodům” temných stránek, které stav sounáležitosti tříští a vede k rozkladu.
Mohl bych ještě dlouze pokračovat, ale nemyslím, že je toho třeba. Stačí naznačit. A setrvat v inspiraci a hlubokém přání, ke kterému hledáme i konkrétní činy: kéž se naše společenství, skutečná lidská “polis” probouzí z těžkých chmurných dob a my k tomu jeden každý můžeme přispět.
