Jsou někdy prazvláštní cesty a setkání. To, se zakladatelem a učitelem regresní terapie HAP, Ing. Andrejem Dragomireckým, byl opravdu výjimečné. První setkání proběhlo v březnu 2012 na jeho kurzu HAP na Cholíně u Slapské přehrady. Pro mne bylo osudové v mnohém směru.
V té době jsem hodně řešil svoji životní cestu, své povolání a dráhu učitele. Ve chvíli, kdy jsem se vynořil na zastávce Cholín, vystoupil ze stejného autobusu, (aniž jsme se v něm viděli), můj kamarád Dave a… má budoucí žena Lenka. To jsem ale tehdy nemohl ani tušit. Už v těch vteřinách mi proběhlo někde uvnitř, že tento “zvláštní” kurz zřejmě změní řadu osudů.
Setkání s Andrejem Dragomireckým bylo opravdu mimořádné a ti, co si jej pamatují, by to jistě (každý ze svého úhlu) potvrdili. Postarší muž profesorského střihu ze starých časů, ale se silným nenuceným charisma a zkoumavým pozorným pohledem, který jakoby zcela lehce prohlédne a probádá i ty nejvíce skryté koutky duše. Byl jsem v té době zvyklý hodně meditovat ve stylu tibetského buddhismu, ale až na tomto prvním kurzu mi došlo, co je to “intenzivní práce ve vnitřním světě”.
Dnes už mohu zpětně říci, že to byl jeden z nejnáročnějších kurzů, na kterém jsem kdy byl přítomen a snad i nejhlubší. Sešli se na něm lidé, kteří měli za sebou poměrně těžké inkarnace s mučením, různými druhy bolesti a trýzně. Pokud šlo o přesný výklad metody HAP, byl Andrej hodně důkladný a striktní, ale mnohem údernější byl v samotné praxi a při terapeutických cvičeních, kterým jsme se věnovali od rána do večera po několik dní. A při mnoha příležitostech, kdy měl někdo z nás tendenci o něčem přemýšlet, váhat, hned vyzval s razancí sobě vlastní: “Zavři si oči, a podívej se tam!”… “No, kdo to je, jak na tebe působí!”.
Na kurzu jsme se nevyhýbali ani těm nejnáročnějším tématům, které přicházely. Mně například velmi pomohlo si vyjasnit, jak běžná je do dnešních časů činnost černo magická u lidí, ale i nevtělených duší a entit, u který to o manipulaci a silné ego či zlý záměr brnká. Takových starých událostí jsme pak, vedle jiných témat, řešili fůru.
Po kurzu nastalo intenzivní období “auditování”, každodenní regresní práce na sobě, kde jsme se domluvili především s Lenkou (to jsme ještě byli hlavně ve vazbě přátelské a kolegů), a občas s Davem, že budeme pokračovat tempem podobným jako na kurzu. Po svých každodenních zaměstnáních (učitel a magistra farmacie), jsme se v Praze scházeli a auditovali. Zpracovávali si vše, co nám přicházelo jako staré nedořešené výzvy, skryté engramy a postuláty. Docházelo mi, že nebýt osudového setkání s Andrejem a jeho HAPkou, asi bych jen tak nenalezl klíč k propojení meditační a terapeutické práce pro sebe i pro lidi, které jsem pak v životě potkával. A hlavně bych se asi hned tak znovu nepotkal s mojí milovanou Lenkou.
S Andrejem jsme se pak občas vídali v Praze na Haštalské, v jeho nádherném prostorném bytě secesního domu. To, co mi na prvním, a vlastně pak i pokročilém druhém kurzu přišlo zvláštní bylo, že mě ani Lenku Andrej nijak nekorigoval, chodil kolem nás při auditování lehce a skoro neslyšně. Takový jsem z toho měl dojem. Pak následovaly kurzy, kam jsme si přijížděli metodu zopakovat a praxi prohloubit. Posléze jsme s Lenkou přijížděli na kurzy účastnit se pro nás podstatné společné práce, volně být k dispozici a případně asistovat tak, aby náš pobyt na nich mohl být Andrejovi a kurzistům užitečný. Měli jsme radost, že můžeme být takto prospěšní a prohlubovat zároveň svoji auditorskou praxi. Časem se k nám připojil i náš výborný kamarád Ivoš z Jihlavy, který postupně také kurzy absolvoval a dokázal být velmi citlivým i zdravě důrazným průvodcem a terapeutem při auditování.
V běžném životě jsme se přestěhovali z Prahy do Jihlavy, a koncem roku 2012 se rozhodli, že se s Leničkou vezmeme. Svatba proběhla v zasněžené prosluněné polohorské krajině na nádherném poutním místě Křemešníku (mezi Jihlavou a Pelhřimovem) 8. prosince 2012. To je také datum narozenin mého tibetského učitele meditací dzogčhenu, Namkhai Norbu Rinpočeho.
K naší obrovské radosti u toho byl i Andrej, málem v roli svatebního svědka, což jsme po něm ale (v rámci role starání se o hosty) nemohli chtít. Ač, jak sám říkal, se nikdy celé svatby a svatební hostiny u druhý nezúčastnil, tentokrát neskrýval radost a zájem, a dlouho do noci diskutoval s některými hosty svatby.
Měli jsme tehdy s Lenkou romantické sklony na delší dobu se přesunout na Azorské ostrovy… a bylo tak trochu tajné před našimi rodinami a přáteli. No, a nebyl by to Andrej, aby to hned při svatebním přípitku nezmínil! Velmi krásně nám popřál vše dobré do života a auditorské i jiné práce, hodně dětí, ale zároveň hodně nahlas zmínil, že “nemáme nikam prchat, že nás tu bude ještě tuze zapotřebí”. Údiv v našich rodinách by se v té chvíli dal krájet.
Nebudu popisovat všechna další setkávání na kurzech i u Andreje doma. Pro mne jsou to živé obrazy, které patří nám, kteří jsme se s ním potkávali. Jen chci krátce zmínit, že ne vždy a ve všech případech je ve vztazích regresních terapeutů taková férovost a otevřenost, kterou jsme mezi sebou realizovali a zažívali s Andrejem, mojí ženou Lenkou a několik dalšími přáteli. I zde platí témata nezpracované lidské i profesní žárlivosti, drbů, pomluv a řevnivosti jako všude jinde. Jakou roli to může mít pro vzájemnou spolupráci zmíním později.
V letech následujících bylo Andrejovo tělesné (nikoli duchovní!) zdraví občas nahlodáno. Pořád s velkou vervou auditoval náročné případy a jezdil na kurzy, kam jsme mu se ženou přijížděli pomáhat tak, jak jsme to cítili a vnímali. Andrej byl znamením hrdý lev a málokdy si o něco sám výslovně řekl, ale občas zmínil, že je rád, že s ním na kurzu jsme. Na jednom s kurzů se bohužel u Andreje prohloubila viróza až do zápalu plic, který se plně ozval hned v první den kurzu, který vedl. Stav si vyžadoval maximum odpočinku a lékařskou asistenci, ale Andrej z kurzu odejet nechtěl. A tak jsme se někteří domluvili, že jej vezmeme na vyšetření do nedaleké Dobříše. A tak, vybaven poté léky a se svolením lékaře, pobýval s námi na kurzu ve svém pokoji a my se o něj střídavě starali. Bylo dojemné, jak se mnoho lidí na kurzu umí postarat o zdraví a pokoj svého učitele.
Tak jsme (s Andrejovým souhlasem) vedli teoretickou i praktickou část kurzu poprvé sami s mojí ženou Lenkou. Byli jsme hozeni do vody a museli jsme v ní obstát.
V tomto období jsme se zase pohnuli z oblasti Jihlavy nejdříve do Prahy a pak do nedalekého Mníšku pod Brdy. Pracovali jsme střídavě ve svých zaměstnáních (já jako učitel na waldorfské škole, Lenka v lékárně na Břevnově a pak na Dobříši), po odpoledních a večerech jsme se věnovali klientům HAP. A v některých víkendech pak navštěvovali Andreje v jeho novém bytě ve Vokovicích. Andrej podstoupil určitou nepříjemnost, která se dotkla pohyblivosti jeho pravé nohy a chodil s podporou francouzské hole. Občas jsme tak pomalým tempem došli do nedaleké restaurace Pod Kaštanem na společný oběd a rozprávění. O nějaký čas později pobýval Andrej v sanatoriu na Malvazinkách, kde jsem jej navštěvoval. Měl pořád neutuchající chuť překládat z ruštiny zajímavé hloubavé autory, poznávat vyšší světy. O něco dříve vydal drobnou, ale podstatnou knížečku, věnující se příčinám schizofrenie.
Někdy během zimy 2015 mi Andrej zavolal. Jeho přímý dotaz mne skoro vyrazil dech. Mezi řečí běžných otázek se mě zeptal, že se bavil se svými syny, a že v té době není zdravotně úplně fit a byl rád, kdyby na nějakou dobu vedl někdo kurzy HAP místo něj. A že si vzpomněl na mě, a jestli bych to přijal. Byla to přímá otázka a tak jsem (lapaje po dechu) řekl, že je taková nabídka pro mě obrovská čest, ale že potřebuju čas, abych to v sobě uvážil. Andrej mi na to řekl, že čas na to mám, kolik potřebuji.
Na jednu stranu jsem cítil, že by bylo pohodlné dál se věnovat svým klientům a učitelské práci, na druhou stranu to byla výzva věnovat se HAP ještě v rozměru vedení druhých – a zde jsem věděl, že mám určitě na čem pracovat. Po určité době jsem Andrejovi zavolal, že jeho (jejich) nabídku přijímám. Domluvili jsme se na setkání u něj. Byla u něj má žena Lenka, jeho syn Erik a Andrej. Byl jsem v nezvyklé pro mě pozici. Andrej si mě s úsměvem a přitom svým hloubavým pohledem měřil, poťukával holí, střídavě on a Erik říkali, jak situaci vnímají. Přijal jsem tedy vedení kurzů (s tím, že mi bude občas na kurzech vypomáhat má žena Lenka), a řekl Andrejovi svoji vizi, jak pokračovat v jeho kurzech.
Zde musím udělat drobnou odbočku. Myslím, že si těžko kdo dokáže představit, co značí převzít kurzy po zakladateli metody HAP a jeho třicetiletém praktikování a vedení kurzů. Andrej byl a je “legendou”. Velmi záhy se vyrojily spekulace o tom, proč pověřil Andrej mě a zejména ti, kteří už sami dělali kurzy HAP nějakou dobu ve své lince, mi dávali pocítit, že s mojí volbou nesouhlasí. Inu, i pro mne to byla, kromě nové zkušenosti s vedením kurzů, cenná škola. Motivace a záměry lidí jsou výrazem jejich charakteru, ctností a nectností, a na tom se často mnohé nemění ani po letech auditování.
V dalších dvou letech jsem tedy vedl kurzy na Cholíně a pokud to bylo jen trošku možné, vždy na jeden den během kurzu jsme se domluvili, a jeden ze synů Andreje přiveze na celý den na Cholín za námi, do žhavé atmosféry kurzu. Byl jsem za to opravdu rád, protože to byla pro mne i určitá supervize, i když mě Andrej málokdy slovně dal pocítit, že mám v něčem rezervy. Vlastně jen jednou…
To ale nebylo na kurzu. Byl jsem u něj na návštěvě a on vytáhl dopis jemu adresovaný, k přečtení a mému vyjádření. Dopis se mě týkal a jemu došel jako jakási “boční” reflexe mého vedení kurzu, kde jedna terapeutka si s účastnicí kurzu nebo někým, kdo o mě slyšel, psala. Psala o tom, “co o mně slyšela”. Byla tam zmínka, že prý moc dlouho vysvětluji teorii, mluvím moc odborně, při odvádění (přivtělených nebo zbloudilých duší) příliš s nimi komunikuji a audituji jejich engramy atd. A že prý používám slova, která do HAP nepatří. Například slovo “uzemnění”.
Když jsem dočetl, podíval jsem se na Andreje. Zdlouha se na mě s úsměvem zadíval. Zeptal se, co na to říkám. Řekl jsem, že je pravda, že teorii probírám zevrubně, a že mi leží na srdci osudy oněch nešťastných duší, které zapomněli cestu do Světla a u někoho ve svých engramech pobývají. A že jsem skutečně na kurzu asi dvakrát použil výraz “uzemnit se”. Andrej se usmál a chtěl, abych mu to vysvětlil, co tím míním. Na to jsem odpověděl, že je to termín, který se používá také v meditačních praxích, a že jím míním to, když je třeba, aby dotyčný při průchodu minulými událostmi (při jejich vybavování si) vnímal v oné situaci z těla, v něm přítomen a “uzemněn”, a neodlétával z něj (astrálně) do jiné perspektivy, třeba k vidění seshora”. Andrej na to říká: “Takže “být uzemněn” je pro tebe vlastně “být v těle”, vnímat z těla?” – “Ano”, řekl jsem mu. – “Dobře, tak tomu rozumím”, řekl. Usmál se nepopsatelným lišáckým způsobem a řekl: “Tak vidíš, o co se někteří starají… Tak to jen, abys věděl. Pokračuj dál.”
Zde si neodpustím drobnou vsuvku. Je řada terapeutů a vedoucích kurzů HAP, kteří ortodoxně přísahají, že jen oni sami vedou kurzy perfektně a přesně podle “ducha HAP”, nebo “v Andrejově duchu”, a druzí, že nikoli. Někdo, že do HAP míchá meditační, modlitební a jiné polohy (pozn. ač šlo třeba o Andrejovu mnohaletou spolupracovnici na kurzech!), někdo že použije občas i termín z jiné oblasti terapeutické, další že dělá jen první stupeň kurzů, tedy auditování, ale nevěnuje se odvádění přivtělených duší. Další, že se příliš zajímá o spolupráci s duchovními městy, že si dokonce troufá vyjednávat s děsivými astrálními entitami ohledn implantátů a vlivů na klienta. Někteří dokonce dospěli k závěru, že do (Twitchellem zmíněných) duchovních měst se může jen za odměnou jednou až dvakrát do roka, výjimečně. Až do takto absurdních poloh se dá dostávat.
Ano, k různým náhledům a podobám praxe HAP se dá postavit různě. Ale nikdo “nejsme Andrej”, i když se svéřepě držíme jeho metody, knihy a postupů. Jedna věc je zde pro mne v tomto zásadní. Duch, který je hlavním nástrojem a aktivní složkou práce HAP, je nekonečný a svobodný, má svoji vůli a rozvíjí své schopnosti. Ducha nelze spoutat, dokonce ani z něj udělat “ortodoxní ikonu HAP”, jak se někteří snaží. Omezovat tak jeho poznávací a jinou aktivitu, omezovat tak sebe i druhé. Je především práce a metoda HAP, kterou duch terapeuta, kurzisty či klienta buď koná, nebo ne. Buď je v ní úspěšný nebo není. Zbytek jsou převážně spekulace. A pokud jde o chyby, těmi se učíme všichni bez výjimky. Neměli bychom si hrát sami na Horákyně a Mistry nad druhými. To platí pro každého z nás. A samotnou HAP vedou především náš záměr, naše motivace, naše zkušenosti a terapeutický um jako služba druhým v této vzácné práci.
V roce 2017 jsme se hodně přesouvali se ženou stěhováním. Andreje jsme navštívili během zimy a povídali si. Ptal se nás, co je nového, kde bydlíme a na naše štěně Artuše, který k nám doputoval nedávno, o kurzech a naší další perspektivě práce. Pak byla fůra věcí k řešení a čas plynul. Andrejovi jsem volával, ale nepovedlo se mi jej zastihnout. Měl jsem vedle terapií a kurzů navíc vytížení jako učitel základní školy pro děti s handicapem, a o víkendech k tomu kurzy waldorfské pedagogiky. Tak jsme si se ženou naplánovali, že Andreje navštívíme na začátku prázdnin, kdy bude více času.
Na konci června jsem na Cholíně opět vedl kurz HAP. Během něj se stala zvláštní věc. Pořád mi chodil Andrej na mysl, vedli jsme vnitřní rozhovory. Kurz byl intenzivní a tak jsem snažil věnovat se kurzistům naplno. V pátek kurz skončil a my se vraceli zpět do Mníšku pod Brdy. Měl jsem ale intenzivní stav, že něco se zásadně změnilo. Náhle mi volá Erik, Andrejův syn. Už v první větě bylo cítit silné pohnutí. “Táta ve středu umřel”, říká. Těžko slovy vylíčit jak hluboce to mě a moji ženu zasáhlo. Ztráta člověka nám nejbližšího, tak hluboko přítomného v srdci. Slova zde nedostačují. Po prvním otřesu nám ale bylo útěchou a povzbuzením, že tělesný svět není jediný, který obýváme, a tak ani pro nás není nic u konce, vše pokračuje a bude pokračovat, dokud si to budeme přát a pracovat na tom. I když v jiných formách, tělech a místech pobytu a světech.
S Erikem jsme si pak během víkendu psali a volali. Slíbil jsem, že přes sociální sítě a mailem i jinak pošlu parte a oznámení o pohřbu, na koho mám adresy. Velmi vzácný osobní portrét Andreje dal dohromady Antonín Baudyš ml., který kdysi i se svojí ženou Kristýnou absolvoval Andrejovy kurzy HAP. Pohřeb se konal na pražských Olšanských hřbitovech. Přišla rodina, přátelé a několik terapeutů a klientů. Pohřeb byl neokázalý i když hluboký, s nádhernou hudbou vanoucí až odkudsi z ruských luhů a hájů pozemských i nebeských.
Díky ti, Andreji.
Fotky s Andrejem (svatba, kurzy ad.)
