Osobní, osobnostní, individuální

To, co na první pohled může vypadat složitě, je relativně jednoduché.

Osobními jsme, pokud jdeme do konfrontace nebo domluvy „osoba vůči osobě“. Osobní značí řadu motivů, které nás zahrnují nebo jsou k nám vztahovány jako k osobám, jednotkám. Osobní značí „vztahovačnost“ nebo „vztažnost“, tedy vztah, kdy se chápeme jako oddělené postavy. Osobní jsou takové motivy, kdy vytváříme emoční naléhavost nebo myšlenkovou nad/pod řazenost.

Osobnostní značí to, co je nám připisováno jako role, jako rysy, jako schopnosti. Osobnost je utvářena egem, je to jeho projev, od zhruba třetího roku života – jde o náhlé či postupné pochopení, že jsme ve světě za něco odměňování, chváleni či za něco odmítáni v rámci skupiny či kolektivu. Toto konforntování je prvně zažehováno postojem dospělých – rodičů, příbuzných, pedagogů. Ať už jde o posuzovací systém spravedlivý či ne, je v jistém smyslu vyžadovaný v každé společnosti. Dokonce i u indiánů a kmenového uspořádání je postupně shledávána identifikace jedince skrze to, jak působí, co dokáže, jaké má sklony či předpoklady. Je to společenská funkce.

Individuální značí sféru lidské duše a ducha. Existují sice pojetí (např. v rámci buddhismu), které slučuje dohromady individualitu a ego, ale to není jediný přístup. Naopak při setkání s bytostí (druhého) na nehmotné úrovni se ukazuje, že se setkává například „vtělená individualita“ (v dané fázi člověk) s „netělenou individualitou“ (čisté duchovní, duchem zvanou existencí).

Existují různé úrovně bytostí, které bychom mohli vnímat např. jako duchovní hierarchii či stupně dospělosti (ducha). Právě zde se ukazuje, že ani po odchodu z tělesného bytí se nestáváme „rozplizlým nebo koncentrovaným všehoshlukem“, ale na něčem, nějakém „světě“ či „projektu“ se individuálně podílíme. Nejsme v ničem a nijak „rozpuštěni“.

Považuji za poměrně značně problematické chápat se jako něco rozplizlého, rozpuštěného v stejně tak neurčité jednotě. Takový přístup hlásá jistý duchovní atomismus. Naopak se mi jeví, že existujeme jako individualita ducha, která postupně rozvíjí vlastní charakter a „bohatství zkušeností“, kterým pak příspívá do Celku, do Ohniska života. Právě taková individualita je ochotná nésti za svůj rozvoj odpovědnost. Vnímat čím a jak se podílí, a na druhé straně to, jakých obdrování se jí dostává.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Zaujaly Vás mé webové stránky? Sdílejte je s ostatními. :)