Blog PJS

Nenávist a zášť k náboženstvím jako duchovní nezralost

Dalo by se říci, že téma by vydalo na celou knihu. Také stanovisek lze mít celou řadu. Mohou se střídat pro a proti v poloze kulturní, občanské, religionistické, sociologické, filozofické, terapeutické, spirituální, ezoterické a mnoha dalších.

Z těchto možných přístupů si vybírám přístup “terapeutický”. V něm bývá jako první zkoumán “důvod negování”, či spíše velmi silná vlastní odporující a negující emoce. Ta nemá na své straně Pravdu, Moudrost ani Lásku, je spíše “vymáhání zadostiučinění po osobním traumatu”.

Negující a odporu plná emoce má podle mého náhledu VŽDY důvod především na straně toho, kdo neguje a jde do odporu. Tím není nikterak určeno, že by to, proti čemu vystupuje nemohlo být “problematické”, či hodné určitého odporu a odstupu. Podstata je ale v tom, kdo si žádá sporu, odporu a kdo napadá.

Platí zde zlaté pravidlo původce “podnětu”. Kdo ukazuje prstem, kdo “obviňuje”, chová se pyšně jako ten, kdo je “bez hříchu”. Ukazuje psychologicky i duchovně na sebe samého (jako slabého) v nezpracovaném (vnitřním) tématu. Nic pak nepomůže, že se bude všestranně zaobírat halasnými žalobami na svět, demiurga, archonty, vládce. Problém je veskrze v nás samých a tam není dořešen.

Opačně by bylo, pokud bychom si “ohnisko své nenávisti” důkladně vyřešili v terapeutické regresní pozici oběti, viníka a traumat Em zasažené svědka. Jinak nám veškeré nahodilé a nabízené “meditační  zrcadlící regrese” na dané téma nejsou ničím jiným, než víceméně nepravdivým chvilkovým alibi, “měsíčním rádoby odzrcadlením” na hladině, která pravého obrazu a uvolnění neposkytuje.

Nenávidět abstraktně nějaká náboženství značí většinou osobní nedořešený problém. Pokud bychom chtěli být “objektivně” duchovní, museli bychom poukázat na řadu mystiků a svatých, kteří ne že byli za “svaté, zralé, duchovně probuzené” církvemi a náboženstvími považováni, přece ale dospěli vlastní odvahou a pravdivostí, často velmi obětujícím přístupem, k tomu, co pravdivě představovali a vypovídali.  Skutečně byli ve stavu duchovního Sjednocení, Jednoty.  Ti, samozřejmě, také patří do “náboženských hnutí”, neboť původní metody byly v těchto duchovních cestách vždy nějakým způsobem zahrnuty, nikoli z nich vyděleny.

Pokud bychom chtěli žehrat na náboženství, museli bychom vydělit v hinduismu Šrí Ramana Maharišiho, v buddhismu Buddhu samého, ale celé školy jeho hínajánových, mahájánových, zenových, vadžrajánových nebo třeba i dzogčhenových žáků.

Museli bychom vyčlenit původní Therapeuty a Essény “kumránských dob”, oběť sv. Jana Křtitele i Krista, veškeré rané mučedníky křesťanské včetně sv. Petra a sv. Pavla, ale také Justina Mučedníka, ale také “egyptské” patristické pouštní Církevní otce, podstatnou proměnu a nasazení Irů sv. Patrika a Colomba, nebo takového Origéna (ač později byla jeho nauka koncily odsouzena), či třeba sv. Augustina. Vzít v nemilost “miláčka Božích stvoření” sv. Františka či mystičku Kateřinu Sienskou. Museli bychom také odmítnout súfijskou mystiku Rumího a mnoha dalších…

Moudrý a otevřeným srdcem vybavený čtenář jistě uzná, že pokud nejsme zcela zaslepeni pýchou a vlivem osobního traumatu, měli bychom pohlížet hlavně ve svá zrcadla a tam pracovat, než se vysmívat těm, kteří nás svým chováním, záměrem a vybojovanou cestou ctností nebetyčně převyšují…

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

error

Zaujaly Vás mé webové stránky? Sdílejte je s ostatními. :)