(Ohlédnutí vánoční)
Období konce roku se dá využít různě a mně přivedlo k ohlédnutí se po vlastní cestě, kterou mi byla dáno projít. Na ní leží témata, která mě provázejí životem zhruba třicet let…
V době, kdy mi bylo devatenáct a měl jsem za sebou strojírenské učiliště v Zetoru Brnu (vyučen mechanikem seřizovačem pro obráběcí stroje a NC linky). V té době, po přijetí na strojní fakultu VUT v Brně, jsem se asi poprvé vážněji setkal s tématem duchovním a s věřícími určité konfese. Bylo to za oné mrazivé “sametovky” v ulicích Brna, kdy mne kamarád (sám katolík) přivedl při našich toulkách pod Špilberkem až k husitskému kostelu. Zašli jsme se ohřát na setkání místního sboru a já si tehdy uvědomil, že o lidech, co věří v Krista a hlásají jej, nevím vůbec nic. O jiných duchovních proudech ani nemluvě.
Následovalo období brigád a prací: Vojenské stavby Brno, HA divadlo a mnohé další.
Ač jsem byl jako nemluvě pokřetěn (jménem Jan), v naší rodině se nikdo víře, ani duchovním nebo náboženským věcem nevěnoval. Rodiče nebyli v komunistické straně, ale netíhli ani k lidem s vírou spojeným. A tak až v mých devatenácti to bylo prvně, kdy jsem byl “hostem” mezi lidmi spojeným s určitým druhém vyznání a duchovní cesty. Předznamenalo to celou podobu nenáboženského “hledání a setkávání s Absolutním”, jak by se tomu dalo říkat. Byl zde od těch dob můj zájem procítit a porozumět, čemu se lidé v oblasti víry a duchovních spojení věnují.
V krátkosti to bylo tak, že jsem od té doby potkával přátele na své cestě životem, kteří mne brávali s sebou do jejich duchovních “okrsků”. První bylo sice okrsek hustitský, ale následovalo období, kdy jsem se vydal “doprovodit” kamaráda na mše katolické. Bylo to pro mne stejně tak nové, jako rozporuplné. Spoustu věcí jsem vnímal tak, že se “jedno říká a jiné činí”. A tak jsem se na spoustu věcí ptal, ale snažil jsem se spíše vše prožívat sám za sebe, získat že skušeností určitý přímý náhled. Plný rozhodnost jsem se jak studovat Starý i Nový zákon, a otázek spíše přibývalo.
Pak nastalo období, kdy jsem se přes kamaráda, co učinkoval v brněnském HA divadle a skládal sám skladby vážné hudby s pravoslavnými motivy, dostal na mše pravoslavné církve. Tam byl dotek s tím, co by se dalo naznačit jako “duchovní základ prožitek”, pro mne mnohém intenzivnější. Dotýkal se více srdce a citu ve mně. Jakmile ale přišlo na otázky, které jsem některým pravoslavný duchovním či přátelům kladl, zejména těch týkajících se Izraelitů a Starého Zákona, nebylo mé vnitřní bádání a tázání v tom směru shledáno příliš žádoucím. I toto období zhruba roční, naplnilo se jako roční cyklus vzmachem a utichnutím.
O něco později mi byla dána jiná zkušenost. Jeden z mých přátel z okruhu HA divadla byl po babičce Židem, učil se hebrejsky a Ivrit, luštil starobylé nápisy na židovských hřbitovech jihomoravského kraje. V té době jsem byl v pevném rozhodnutí přijít k Absolutnímu cestou od základů. A tak mi tento kamarád umožnil nejen studovat biblickou hebrejštinu a také soudobý Ivrit, ale také se účastnit jako “host” židovských svátků a šábesů. Byla to pro mne tehdy velká čest, protože nepříliš otrodoxní komunita několika starých mužů (kteří přežili válku a transporty) mi umožnila setkat se s touto zvláštní a jedinečnou atmosférou a živým dědictvím. Pro mne to byl další krok k pronikání k Absolutnímu.
Všechny tyto zkušenosti byli pro mne situací hosta, cizince, kterého osud zavedl na místa náboženských komunit – a neučinil ze mne nikterak člověka s “náboženským vyznáním”. Až později mi došlo, proč to nebylo možné. Nebyl jsem primárně věřícím, hledal jsem poznání přímou cestou a zkušeností. Byl jsem na své životní cestě veden prohlubujícím se zájmem pochopit a také prožít “absolutní”, setkat se Nejvyšším a také Nejhlubším, Nejvzdálenějším a Nejbližším.
Nebyl jsem, jak tomu někdy bývá “hledačem mystických stavů a prožitků”. Dokonce mi zůstala zcela odtažitá témata ezoteriky. Cokoliv se během těchto období a setkání dělo, jsem prostě bral jako potřebné obohacení a průpravu. Ale k čemu?
Přelomový moment se vázal k době, kdy se blížily mé třiatřicáté narozeniny. Poměrně náročné období životních krizí v partnerském vztahu, zrady nejbližšího přítele a životní družky, a nepříznivá situace v nevhodně vybraném zaměstnání, spolu s poněkud marně básnicko bohémským obdobím, mě dovedli do hluboké vnitřní krize. V ní přišel moment, kdy se přede mnou jako černočerná propast otevřelo něco, co by možná jungovská psychologie nazvala “pozvánka k bráně nevědomí”. Pro mne to ale byla jakási podivná výslednice všeho, čím jsem do té doby prošel jako “přípravou”, a co mělo být definitivně překročeno. V období zhruba týdne po třiatřicátých narozeninách, jsem se s pevným odhodláním rozhodl, že tuto bránu nechám otevřít se, a dovolím si “pustit se všeho”.
To, co následovalo byla ona přímá cesta, které se mnozí tolik bojí, neb je na ní rizik poměrně hodně. Neřekl bych, že vede přímo k Absolutnímu, spíše do uvolnění pout a domněnek, vázaností pádem ke dnu a od něj odraážením vzhůru.
Právě díky duchu básnictví jsem mohl vše, co mne “psychicky a duchovně zaplavovalo” vypsat, kreativně přetvořit, dávat tomu průchod. Tak vznikla za neuvěřitelných čtrnáct dnů má první ucelená a později vydaná básnická sbírka hledače Absolutna, co se odrazil ode dna, Atlasové zpěvy.
Zhruba po měsíci intenzivního života v milosti obrazů a vnitřních cest, následovalo další přelomové setkání. Poprvé přišlo ke mě přes knihu. A cesta vedla opět přes přátele. Neměl jsem tušení, že jeden kamarád, co jsem ho znal z okruhu spolužáků z filozofické fakulty, kterou jsem mezitím dostudoval, se věnuje tibetskému buddhismu. Dal mi doporučení na jednu inspirující knihu cesty, které se sám věnoval. Vytáhnul jsem si ji v jednom brněnském knihkupectví a pročítal. Nijak mě ale neoslovila. Hned ve stejném regále zářil modrý hřbet jiné knihy, evidentně také z okruhu stejného tématu, tibetského buddhismu. Knihu jsem si vytáhnul a otevřel.
Přečetl jsem si jednu stránku (myslím že to byla strana 12), a stalo se ve mně něco, co jsem do té doby neprožil, nepocítil. Byl jsem z filosofických studií zvyklý na různá bádání, pojmy, uvažování, různé styly myšlení a analýzy. Tady ale stalo se cosi, co mne přikovalo k podlaze. Obě ruce až k ramenům a také nohy až ke kolenům byly prostoupeny jakousi pro mne neznámou silou. Ne cizí, ale velmi intenzivně cosi probouzející. Pohlédl jsem na zadní stranu hřbětu knihy a uviděl autora, tibetského Mistra nauky dzogčhen, Velká dokonalost, Namkhai Norbu Rinpočeho.
Knihu jsem si koupil a doma několikrát přečetl. Onen vnitřní stav prostupující něčím naprosto zásadním, zůstal, ale nebyl vázán na četbu oné knihy, ale kamsi hluboko ve mně a v tom, co by se dalo nazvat setkáním velmi podstatným.
Náhle se ze mne stával člověk s velkou rozhodností, který vnímá, kam kráčí a kam chce mířit. Na překvapení básnické královopolské bohémy jsem ze dne na den “seknul” s kouřením (do té doby po mnoho let tak krabička až dvě denně), více se zklidnil a přestal podléhat jisté básnické tesklivosti, ke které jsem míval sklony. V červnu jsem se vydal na první retreat s učitelem v toskánském meditačním centru Merigaru.
Překvapení střídalo překvapení. Lidé tu byli samozřejmě stejní jako všude jinde, se svými zájmy, návyky a nastavením. Nejednalo se o žádnou náboženskou či uctívací záležitost, nauky dzogčhenu tvoří pomyslný jogínský vrchol nauk tzv. vadžrajány. Nejsou ani omezeny pouze na buddhismus, je v nich přítomna i esence nauk původního (šamanského) bönu – cesta do prvotního stavu sjednocení.
Má nenáboženská cesta se na deset let spojila s lidmi, co se cvičí v praktikování různých typů hluboké původní “tradice”, která byla učiteli Namkhai Norbu Rinpočemu předána a kterou on mistrně realizoval. V těch letech jsem se naučil, co může značit vytváření podmínek pro setkání a praxe jógy, meditace a kontemplace “moderním způsobem západním”, tedy bez tlaku a falešných ceremonií. Byli mi spolu se všemi ostatními předány nejvyšší praxe nauk dzogčhenu a učil jsem se některé z nich rozvíjet, zejména kontemplační praxi tance na obrací mandaly, reprezentující naši planetu (a právě tak čakrový systém lidského bytí).
To byl v podstatě přelomový moment v možnosti jít přímou duchovní zkušeností do stavu poznání za dualitou, do stavu sjednocení.
Druhým přelomový moment nastal o osm let později při setkání s naukou hlubinné terapie. Tato volba souvisela v mnohém s mojí volbou povolání. Po letech působení na vysoké, střední, základní, ba i mateřské školy jako učitel, zvolil jsem si cestu terapeutickou. Na první intenzivní odborný výcvik (kurz) Hlubinné abreaktivní psychoterapie pod vedení Andreje Dragomireckého jsem jel jaksi po “buddhisticku” klidný. Netušil jsem, do jak hlubokého světa vcházím a jaký zásadní význam v tom pro mne bude skryt. Jel jsem s kamarádem z dzogčhenu, který pozval svoji kamarádku Lenku – a já netušil, že bude za zhruba rok mojí milující ženou. Netušil jsem ani, že předešlé cesty a hostování mezi lidmi víry a pěstování duchovní zkušeností skrze meditaci a kontemplaci, postoupí do přímého vstupu a práce na úrovni ducha – poznávání duchovních sfér, bytostí netělesných a záležitostí pomáhání těm, kteří trpí dávnými traumaty i magickými vlivy nedobrých sil. Netušil jsem ani, jak podstatné bude dělat si nepředpojatý vlastní náhled bez “berliček knih”, tedy vlastní přímou zkušeností. Dodnes mám sice rád svět knih a jejich autorů v mnoha oblastech, včetně těch “duchovních”, leč nade vše je mi přímé ověřování a podstoupení všeho vlastním duchem a vlastním životem.
