Žijeme v době, nad kterou jedni pláčou a jiní se naopak kochají šťastnějšími výhledy. Pro mne je silně vnímatelné, že ač jsme zde každý za sebe (se svojím “vnitřním světem” a jeho podobami), přeci jen se dá vnímat i rámec širšího vývoje ve společnosti.

Podstatnou proměnou je, že již není možné držet stagnační materialistické “pohodlíčko”, jako tomu bylo dosud. Ono “zpomalení” a nicneřešení za socialismu je definitivně minulostí. Tahle nastavení “pomalosti” přestávají mnohým fungovat a jejich viditelnějším aspektem jsou pocity vzájemného odcizení, pokusy držet se do posledního křečovitého sevření “jistoty svého čehosi”, tedy pozic vzešlých z neochotné strnulosti v egu. Tato křeč je úměrná zoufalství a strachu z toho, co “svírat a držet” dále už nelze.

Do tohoto nastavení ega materialistova promlouvá další fáze, která nabírá na obrátkách. Je to sféra prvních pocítění témat duše. Duše je bezpochyby velmi tvárným neviditelným pohyblivým a elastickým “mikrosvětem”, silně propojeným především s psychikou. Ostatně i termíny “duše” a “duševní” k sobě velmi tíhnou, ač je duše spíše mostem, který se klene mezi pozemskostí a nebeskostí.

Duše má v projevování řadu aspektů, které bychom mohli naznačit ve spojení s náladou, atmosférou spokojenosti, projevem emocí, ale i zdravosti. Duše je předně v projevech jemných vrstev cítivá, cítící (astrální) a také éterná (ladící naše jemné životní síly pránické).

Přední zájem o ni dnes jeví oblasti některých psychoterapeutických disciplin, léčitelé, ale také oblasti tvořivosti umělecké a odlehčeně ezotericky magické. Posledně zmínění jsou pevně přesvědčení v jistý “vzestup duše a člověka vůbec” do vyšších dimenzí.

Velkým tématem duše je však i její jistá zaslepenost, někdy možná až slepá zaujatost, její sklony, tak často lapené na “svůdnost a pokušení” v pozemském i astrálním světě. Tomu odpovídají i témata věšteb, magických rituálů, měsíčních kouzel a proměn. V tomto aspektu magického bylo sice lidstvo již dříve, ale v současnosti jde o předěl prostupování mezi tíhnutím k holému materialistů s “uvízlou racionalitou” a zatím “nedospělou astralitou”. Snad to bude postupně i výzvou k povšimnutí si skutečného ohniska, jádra, tedy úrovně ducha, oné hluboké úrovně plného sebeuvědomování v celistvém.

To nás přesouvá k tématu, kterého se jako lidstvo ještě asi hned tak nedočkáme, a to je téma žité práce na charakteru ducha, který zastřešuje vše a míří v sjednocené. Duch má vlast v nebeském, duchovně celistvém, nad-astrálním království. Jeho dominantou je dlouhodobé pěstění charakteru a cesta od nectností ke ctnostem, ke kterým se dostává skrze projevování v ostatních složkách: duši, psychice a tělesnu. Je tu ale jistá obtíž v tom, že jak nižší vědomí ega, tak vědomí duše, se mohou začít chovat jakoby byly samostatné a oddělené od ducha, od světa duchovní pravlasti. Odcizit se mu.

Pak je dočasně moudrost a zářící láska celistvosti ducha “zahalena” v mlhách, a lidský tvor slepě tápe duší po “iluzích” duchovna. Nižší vědomí ega se naopak tváří, že jisté je jen to tělesné a smyslově vnímatelné. V takovém rozpolcení se pak skutečně možný svět, prodchnutý moudrostí nebes, stává spíše přízračným a odtažitým divadlem, které leckdy i hodně bolí.