Přenosné moře

 

Vteřina ticha v San Pau

 

Spustil jsem sérii tvých fotek

(sne, nevím jak je zastavit!)

podkroví – průchod moře

 

vane sem odevšad

prohýbá se strop

skoro-ty se lehce pouští

dotýká se rameny a ňadry

odplavuje oči

 

Chodci slaví halasně

podvečer vikýřů

a posvátného neodkryta

ukazují si

co prosakuje prostorem

 

dávají dětem rita

zaujati věčnou pamětí

míjení…

 

Sedíme v podkrovní prázdni

k sobě čely a úplností světel

všímavé řeky proudící

přes prastaré trámy

 

 

 

Odpoledne v La Rochelle

 

Předhůří Alp

domky a zahrady

tetelící se vzduch poledne

zdánlivá opuštěnost sídel

 

Pozornost ke zvukům

několik starců přirostlých k lavičce

rozkoš ze slabého chvění v listech

a vůbec: ty staré stromy!

 

Štěkající psi cikády

otevřené dveře Kafe přes silnici

vejít

sednout si

 

Před sebou krétské rubínové

hluboce svíravá chuť…

vůně po tobě

 

 

  

Siesta v Soranu

 

Fáze kdy poledne vrší ostatky

na kavárenských stolcích

 

služebné staré matrony

s přesností sfing vyčkávají

každodenní propast ustrnutí času

 

za zelení okenic nehybnost

shrbená vážnost plnící misky

vodou pro kočky

 

tik a lepkavost malých slunečních smrtí

těsně před přehozením bílého závoje

nového prostírání

 

 

 

Okraj Barcelonety

 

V písku kreslím podivné obrazce

vnitřní dítě je druhou rukou maže

 

na vlnách které porážejí břeh

moře

ve své síle zjemněno

 

přesouvá se k srdci

odkud laskám tě

 

přítomnost tvého úsměvu

prostírá tento podvečer

 

 

 

Celistvost

 

Když se docela přiblížíš

někdo v tobě poodejde

 

Nezbude žádný stín

žádné tiché „pak!“

 

Stromy neměří vteřiny

přítel ve tmě nepodléhá času

úsměv do hloubky

nemá vysvětlení

 

kresby noci

a poledne

 

 

 

Podvečer na Avinguda del Portal de l’Àngel

 

Město se podvečerně rozlévá

přeskupuje se

 

Na Třídě andělů stále pestřejší stupnice

tanečních kroků:

 

Chlapci tahají otce za rukávy

ukazují vzhůru střídají různé směry

občas některý z nich

mimo tempo zlostně zadupe

 

Dcerky nezpůsobně vřískají

rozléhá se naléhavý pisklavý lament

jiné se rošťácky uculují

a choulí se k mámě…

 

Milenci v objetí

plni nádechu své vlastní volnosti

ladně se vyhýbají rodinkám…

 

Ač se právě setkali v obrazu budoucnosti

dosud se nevidí

nepoznávají se…

 

  

 

Simonina tvář – Passatge de la Pau

 

Natáčí se do stran

pomalu pluje zrakem po chodcích

představuje se mi…

 

Mandlové! hádám jak se kolem šeří

lámaná angličtina

Ty oči!

 

Hoši poblíž právě začali

prodávat vstupenky do mrtvýho ráje

v nejvyšším patře starobylého domu

se už tančí

 

Udělá lehký pohyb: Pojďme, čekají

a usměje se křehce

 

Tuším lehký vnitřní rytmus

ohebné našlapování

a kroužení…

 

Za stoupání vzhůru

neosvětlenou chvílí schodiště

není už třeba více

o ničem hovořit

 

 

  

Sobota – jarní ráno – byt

 

Jsem šťastný když se takhle usměješ

Šeptám ti do vlasů

nevidíme si tváře

Na ulici je klid a slunečně

 

Na nahých ramenou doteky

jako bys měla každou chvíli zmizet

proměnit se na zlatý poprašek

a jemně k zemi padat

 

Působíš příliš křehce

jak děcko ale někdy

se děsně vztekneš

 

Tobě to věřím

umíš se mnou mluvit

snad že bylo nějaké

dávně hezké kdysi

 

Anebo jsme si v něm ublížili

Kde jsem…

Kdo jsi…?

 

 

 

La Mar Bella

 

Betonová hadí kůže…vrůstají

milenci běžci psi a cyklisté

každý shazuje ve svém tempu

stopy napětí nánosů zaschlé tíživé

bláto dne

 

Anin hlas

doprovázený radostným pohledem

rozezněl veselou paletu barev

 

Na plátně se rychle prosvětlují

bolestínské temné kouty

kdosi přidává

něžnou milostnou píseň v místním nářečí

 

Mateřský prostor noci

dech – pára milenecky šeptajících

anebo běžících prostupuje objímá

až k hvězdnému…

 

Výsledná kresba:

mladý muž na lavičce

objímán dívkou

jež na něm (bez chtíče)

tančí

 

Oba v tu chvíli

vidí a cítí

totéž moře

 

 

Zmizelý hostel

 

Měl být na Passeig de la Gràcia

ale není

nic ho nedokazuje

 

Žena v okně které se podobá hostelovému

rozvěšuje domácky bílé prádlo

některé kusy s krajkami

pohled na její ňadra hned zaujme

(teda mě)

 

Díváš se mi přes rameno do mapy a pak

se smíchem poznamenáváš:

Ještě chvilku, zkusme tu boční

…ale pak se už nutněmusím vyčurat

 

Mohl by být ještě v Carrer de Roger Lliúria

ale ani tam…

možná tu nikdy nebyl a já před rokem spal

v docela jiném snovém městě

 

Vše bylo krásné jako teď

lačnil jsem po něžné ženě

jako po neznámém kouzle

jehož skutečnost tu všude

stále je

 

 

 

Poledne – La Rambla

 

Směsice laskavé falše a žertů

siesta na krku

pizza pivo z plechu

uvolněná chůze

 

žádné ruské ušanky cetky

jak na Malostranských schodech

nekonečná pestrobarevnost

zelení papoušci

pohyblivé lidské sochy

 

čerstvé tulipány růže frézie…

obklopené džíns-make dívkami

křivky laskavého zdánliva

 

Zvláštní být ti zde průvodcem

nulová chtivost mezi námi

chůze která jemně vibruje

hladkost obeplouvání

 

Všichni zde toneme

v témže prostoru

čirého projevu

slunečného poledne

 

 

 

Bar – pokoj s balkónem na Carrer de Margarit

 

Nevím

už jim nebylo rozumět…měli vypito řvali

s řehotem rozebírali čísi včerejší holku

řečník máchal rukama… ale tak nějak bez zájmu

znuděně unaven vlastní sprostotou

 

Ven vzhůru k Parku de Montjuïc

číslu 11 na Carrer de Margarit

 

po točitých schodech bytem až k balkónu

před nímž stojíš v očekávání

snad jen pozoruješ siluety

hlučné lehce osvětlené ulice

 

Na dosah hladkost

a odstínění tvých ramen

 

Jakoby se v rozechvění rozsvěcelo

a neviditelné prostranství odpovídalo hrou

se sotva slyšitelnými zvuky

tvého dechu

 

  

 

Oknem – na Carrer de L’Almirall Cervera

 

V pokoji bílého světla poledne

jásavá modř tvé siluety přicházíš

přisedáš ke stolu jíme mlčky

svá sousta

(ta tvá jsou rovněž bílá)

 

moře vzdálené sotva dvě ulice

přichází a pak se vrací k sobě

někdo v sousedním bytě

prudce rozrazil okenice

bouchly dveře

 

sklenice poskočily

otočily se dnem

rudé hladiny v nich

nehybné zůstaly…

 

blesklo to

jakoby někdo vyfotil závan vzduchu

zvedla ses

a začala sklízet

 

 

 

Slaměný čas

 

Chladivé výdechy zdí

Sylvie

z druhého patra Carrer de Meer

hází klíče

 

A vše se opakuje:

polední šálky

smích odvedle

křik dětí

odspodu vzdechy

 

Abys to nakreslil

musel bys

hluboce usnout

spatřit

 

Ale ty jsi…

 

odcházející…

přicházející…

na Carrer de Meer

tři

 

Sylvie hází klíče

 
  
 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Zaujaly Vás mé webové stránky? Sdílejte je s ostatními. :)